On si začááál.... volají děti, když se brání zlobivému sourozenci nebo hrubému kolegovi, který nemá respekt. Někdy to nemá smysl, dospělí chtějí klid nebo straní svému favoritovi. Co s tím? A co pak v zaměstnání?
Mnohé děti si s sebou nesou do dospělosti traumata i ze sourozeneckého života. Živější sourozenec si rád hraje nebo chce získat pozornost rodičů anebo si děti prostě hrají a stále se pošťuchují, perou, křičí, pláčou, prostě stále něco. Pokud má rodič více dětí, my jsme byli dokonce čtyři, z toho tři chlapci, může postupně rezignovat více a více na své ideály o způsobně si hrajících dětech, popř. na svou touhu po klidu.
Jedna známá mi popisovala, že měla potutelného mladšího bratříčka, který ačkoli byl na druhé straně pokoje, jakmile jeho starší sestra vstoupila do pokoje, ačkoli byl bratřík několik metrů daleko, začal volat: "Mamííí, Agáta mě bije! A používá proti mě karate!" a maminka hned přiběhla a proti nic netušící dívence zasáhla, ačkoli mu nic neudělala a byla několik metrů daleko. Rodiče si někdy myslí, že starší dítě je vždy vinno (je chytřejší, že?). Tak se hraje kulečník, že? Netrefujeme se přímo do koule, do které chceme, aby vypadla, vyřadí ji jiná, přesně mířená koule.
Co děláte, když vás někdo napadne a vy se nemůžete bránit? Třeba proto, že nejste oblíbenec toho, kdo rozhoduje, jeho blízká osoba nebo jste to prostě vy, koho ten člověk nemá rád? Vždycky když slyším o podobném kuriózním řešení, jak někdo rozhodovali, ptám se, jestli je příčinou to, že měl jasno už na začátku nebo prostě "rozuměl" své straně a svému člověku? Nebo si snad rozpočítal řešení ententýky dva špalíky... Ve smyslu jednoho personalistického vtipu, kdy personalista hodí první polovinu životopisů bez podrobnější prohlídky do koše se slovy: "Nechceme přece pracovat s lidmi, kteří neměli štěstí."
Co děláte, když jste vedle člověka, který je naplněn představou své dokonalosti a výjimečnosti a při řešení situace preferuje svůj okamžitý nápad nebo jinou blíže nezveřejněnou techniku, jinými slovy - prostě se ani neobtěžuje ani zjistit, jak to je, jak to bylo, "má jasno"? Je to pro něj jedno? Pravda neexistuje? Ani pokus přiblížit se pravdě není možný?
Máte nějaké originální řešení?
