Zasekla se ruční brzda? Žádný problém! Bublinky to jistí!

Česká vás dlouhá cesta. Chcete dojet natankovat, abyste ráno neriskovali, že pumpa bude zavřená! Nastartujete, zařadíte zpátečku a chcete vyjet z garáže! Auto poskočí jako kozlík a nehne se! Zasekla se ruční brzda! Estráda? Bude!

Tentokrát jsme měli kafíčko nejen s Martou, ale i Petrem. Vrátili se zase z cest a tak jsme probírali, co je kde nového, kde opravují dálnici a jaká objížďka může být rychlejší než čekání v koloně...

Ano, byla jsem zvědavá, stejná cesta mne čekala o víkendu.

A nasmáli jsme se jako obvykle...

Obzvlášť Petr byl ve veselé náladě. Takhle už jsem ho dlouho neviděla. Kdybych hned na začátku tušila, jaká estráda se z toho vyvine, tak bych se smála ještě víc. Mělo mi hned dojít, že jak Marta, tak Petr jsou skvělí komici!

Pustil se totiž do popisování, jak se Martě zasekla ruční brzda, když auto stálo pár dní v garáži. Marta totiž používala ruční brzdu vždycky, když někde zastavila.

"No ale teď jsem dostala pořádně za vyučenou!", vložila se do hovoru Marta: "Dělala jsem to úplně automaticky pokaždé, když jsem vypla motor.

Ale minule se mi to vymstilo. Chtěla jsem vyjet z garáže, že natankuju den předem a postavím auto před barák, abychom jen ráno mohli naložit věci a hned vyrazit. Dokud jsou dálnice volnější.

Jenže ouha! Otevřela jsem vrata garáže, nasoukala se do auta, povolila ruční brzdu, nastartovala auto, zařadila zpátečku a... ...a nic! Auto jen poskočilo a pohlo se asi o deset centimetrů.

Vypla jsem tedy motor, zatáhla a povolila ruční brzdu... Myslela jsem si, že jsem ji třeba nepovolila úplně. Šlo to jako obvykle a tak jsem zase nastartovala. Zase zařadila zpátečku a pomalu se rozjížděla. A zase...

...zase nic! Přidala jsem plyn, motor v garáži zaburácel jak Niagarské vodopády a...

...poskok o dalších deset centimetrů!

Tak jsem vypnula motor a že půjdu domů prozkoumat na netu, co mám tedy udělat...

Dveře garáže jsem musela nechat otevřené, protože po těch dvou poskocích už auto stálo asi pět centimetrů venku..."

Na můj tázavý pohled Marta zareagovala okamžitě.

"Máme malou garáž, zajíždím do ní i se staženými postranními zrcátky. Taky mi to chvíli trvalo se to naučit, protože i před garáží je docela malý prostor!

A doma jsem zkoumala, co mám tedy dělat..."

"Já v tom moc neporadím, auta jsou pro mne španělskou vesnicí.", vstoupil do toku řeči Petr: "Ale aspoň jsem taky hledal nějakou radu. A nacházel jsem naprosto různorodé...

...kopat do zadních kol tak, aby se auto pořádně zahoupalo...

...vzít kladívko a zpod auta ťukat do připojení kol. To jsem si říkal, a co když tam něco rozbiju a po pětistech kilometrech nám kolo upadne?!?

...prostě se silou rozjet a tu zaseklou brzdu "přeprat", že prý se uvolní...

...zavolat odtahovku a dovézt auto do servisu, aby to opravili..."

"Jenže mám 24hodinový servis v Česku a než by to vyřídili mezinárodně a navíc v sobotu, to bychom asi neodjeli vůbec...", zase se zapojila Marta: "A tak jsme vzali kladívko a šli jsem kopat do kol a ťukat..."

Teď už se oba smáli, ale bylo vidět, že tu sobotu jim asi nebylo vůbec lehko!

"Nejdřív jsem ještě zkusila znovu nastartovat, ale zase byl jen další poskok o deset centimetrů. Petr mezitím obcházel auto a kopal do jednotlivých kol.

Pak se nasoukal pod podvozek a kladívkem ťukal do těch kol zezadu...", pokračovala Marta: "To musel být pohled pro bohy! Když jsem se vytáhla ven z auta a rozhlédla se kolem, tak už jsme měli i diváky!

Nad garážemi jsou balkony obytného domu a když obyvatelé slyšeli to ťukání, tak koukali z oken, co se děje.

Jedna dvojice měla na balkoně stolek a židličky a tak si tam donesli kafe a pozorovali nás...

Pán na nás za chvíli volal a nabízel nám nějaký nástroj. Byl sice ve třetím patře, ale bylo moc dobře vidět, že to je hasák! Ten se tedy na zaseklou ruční brzdu moc nehodil...

Už jsem to viděla černě," povzdechla si Marta: " Ale pak mne napadlo zavolat mému druhému synovci, ten má velké zkušenosti s opravou starých aut.

Po chvíli vzal konečně telefon a jeho rada byl naprosto jednoduchá...

Nejdřív se mně vyptal, jestli se auto ani nehne anebo se s ním dá aspoň trochu popojet.

Popojet se dalo, pokud se počítají ty deseticentimetrové poskoky. Prý to můžou být přirezlé pakny k bubnům. Co jsou to pakny, jsem naprosto netušila, ale poslouchala jsem pozorně dál.

Takže první rada byla: nastartuj, dej zpátečku a zkus se rozjet na plný plyn. Buď se to utrhne... ...nebo ne! A že počká u telefonu.

Dobře, zkusila jsem to. Dala jsem plný plyn! Auto zařvalo, formule jedna hadr! Poposkočilo! Tentokrát o dvacet centimetrů!

Nahlásila jsem to synovci. Pravil, že to je paráda a jestli prý máme doma Coca-Colu. Říkám, že máme, ale že nemám žízeň. Že jen potřebuju dojet natankovat.

Smál se a říká, že máme polévat Coca-Colou zadní strany kol a pak že si máme dát kafe nebo dvě a Coca-Cola že mezitím může rozpouštět ten rez! A pak mám zase zkusit nastartovat a couvnout na plný plyn. Ale když to nepůjde ani pak, bohužel máme volat servis. Že už to pak nezachrání nic!", Marta mluvila tak rychle, že se úplně zadýchala. Asi při té vzpomínce...

Slova se ujal Petr: "Měli jsme doma dvě dvoulitrový. Takže litr na jedno kolo.

Došel jsem pro ně. Marta zatím hlídkovala u auta. Byla nervozní jak saně v létě! Ta by snad ani neodemkla dveře od domu... ...a místo koly vzala víno..."

Marta kroutila očima, ale neřekla nic... Já jsem se smála, možná bych to víno vzala taky...

"Svlékl jsem se do boxerek, abych si moc nezašpinil oblečení, když jsem měl lézt pod auto. Beton byl zahřátý od slunce, takže to moc nevadilo. Jen jsem doufal, že nepřiletí vosy, těch se trochu bojím. Jsem alergický na žihadla... ...ale přece se tam nebude plazit Marta...

A protože ti manželé na balkoně si po kafíčku ještě otevřeli láhev sektu, tak jsem jim udělal představení...

Zapózoval jsem jako boxer v ringu, v každé ruce flašku koly. Paní zatleskala, pán se usmíval.

A pak jsem se soukal pod auto a zase ven a vždycky jsem nalil trochu koly na střed každého kola. Bublalo to fest! Asi to fakt bylo zarezlé!

Coca-Cola stačila na pět opakování. Takže jsem si odíral lokty a kolena celkem dvacetkrát. Marta pro pobavení diváctva dělala hostesku a vždycky pózovala na té straně, kde jsem zalézal pod auto.

Balkoňákům se to tak líbilo, že nám v košíčku spustili po provaze kafe a koláč, který měla paní upečený jako dezert. Kde vzali tak dlouhý provaz, netuším, ale pohodlně dosáhl až k nám. Třeba byl pán kominík?!?

Koláč byl skvělý!

A mezitím působila Coca-Cola...

Manželé si nalili další sklenku... ...nabízeli i nám, ale to jsme odmítli. Možná nás ještě čekalo nějaké brzdové trápení. To jsme při pití kávy ještě nevěděli.

Dopili jsme a dojedli, dali nádobí do košíčku a paní si ho vytáhla nahoru...", smál se Petr: "A pak...

...pak nastala chvíle pravdy!

Marta nastoupila do auta, nastartovala, zařadila zpátečku, dala plný plyn...

...burácení auta zaplnilo celý prostor...

...auto poskočilo a...

...a rozjelo se!!!

Hurááá!!!"

A teď se smála i Marta: "A Petr stál s rukama rozpaženýma, v těch trenclích, špinavý od prachu a Coca-Coly. Hotový Spartakus po lítém boji s hladovými tygry!

...a zpíval pro ty na balkoně We are the champions! Manželé tleskali a já jsem odjela jako královna!"

A Petr měl ještě poslední slovo: "A já šel pěšky těch několik ulic od garáže domů, abych všechen ten prach neotřel do sedačky. Triko i rifle se mi nalepily na kůži a šel jsem rovnou do sprchy!

Bylo po boji a my jsme zvítězili!"

---

PS. Martiny eskapády s autem už jsou pověstné!

Překvapil mne sníh! Zachránila to dřevěná obracečka!

Jóóó paní, to vám fakt nepomůžuuu! ...aneb když kuna kraluje!

Kam se všichni hrabou? Maj sedět doma na krteli!