To byla slova, která mnou projela jako blesk. Následný pláč mne zapojil do cizí konverzace, donutil zaposlouchat se, a pak se i zapojit. Vidím to jako dneska!
Patřila jsem do týmu, který pomáhal v návratu do života tatínkovi mě kamarádky. Po třetí mrtvici.
JIPka, tři postele. „Můj“ tatínek u okna, takže ostatní postele jsem měla za zády.
Stalo se to na vedlejší posteli.
Nesledovali jsme, jaký pacient tam kdy ležel, protože jsme se vždycky věnovali tomu našemu!
Pacienti se střídali, někdy muži, někdy ženy. Jen ten náš zůstával.
Jednou odpoledne vrzly dveře a pak se ozvala ta věta:
„Táto, cos nám to udělal?!?“
Řekly ji matka s dcerou, které patřily k pánovi na vedlejší posteli. Pak se pustily do pláče.
A znovu: „Táto, cos nám to udělal?!?“
Neviděly ale, že muž se snaží komunikovat. Slova mu nejdou, ale jako odpověď aspoň vydává zvuky a malinko pohybuje prsty levé ruky. Jinak tělo neposlouchá.
Matka s dcerou pořád pláčou. Jen otázka se občas mění na: „Proč jsi tady?!?“, nebo: „Co máme dělat?!?“
Nedá mi to a říkám jim, ať sledují jeho reakce, že s nimi mluví, jenom že ještě nemůže slovy.
Koukají na mne prázdné oči.
Je to nad jejich chápání…
„Táto, cos nám to udělal?!?“ pokračuje dál…
Nedomluvili se!
A on se tak snažil!!!
Když jsem přišla příště, pán už na posteli nebyl.
Jestli zemřel nebo byl přeložen jinam, to jsem se nedozvěděla.
Neptala jsem se.
Tu situaci si budu pamatovat navždy.
Kdybych na té posteli ležela já, jak by mi asi bylo…
