Zakopnutí! Následuje pád! Co dřív? Letí hlavou v milisekundách, na víc není čas! Padnout pod nohy fešnému muži, zachránit kafe, rozbít si hlavu? Nebo si vypíchnout oko lžičkou? To není "babo, raď!", protože tam žádná není!
Seděly jsme s Martou na náměstí v kavárně, pozorovaly lidi kolem, pomaličku popíjely latte a radovaly se ze slunečného dne.
Marta dnes obzvláště bedlivě sledovala obsluhu. Nebylo mi vůbec jasné proč!
Pak si Marta odskočila dovnitř na záchod a když se vrátila, potřásla hlavou a prohlásila: "Je tam pořád!"
Ani nečekala, až se zeptám, kdo tam je, a ukázala prstem přes výlohu dovnitř: "Podívej se k baru na ten koberec, je tam pořád!"
Dívala jsem se, ale na koberci, který je tam už léta, jsem nic neobvyklého neviděla.
"Podívej se pořádně, k tomu sloupu!", zdůraznila Marta místo, na které se mám soustředit.
Pořád jsem nic neviděla a tak jsem se taky vydala na záchod, že koberec prozkoumám... ...prozkoumala jsem, ale nic překvapivého jsem neobjevila. Pravda, byl trochu zašlapaný, barva na některých místech byla světlejší, ale nebylo se co divit. Byl tam už dlouho!
"Byla jsem tady minulý týden." začala se smát Marta: "Je to moje oblíbená kavárna a dělají skvělé latte. Tak se tu vždycky zastavím.
Ale byla zima a tak jsem seděla uvnitř a cvrkot venku pozorovala přes výlohu.
Všechno v pohodě, klídek a tak jsem si pomaloučku upíjela doušek po doušku...
...a najednou cinkot nádobí! Jako když pustíš na zem celou horu talířů!
Koukla jsem za tím rachotem a představ si, byla jsem v mžiku v cirkusu!
Servírka nesla v každé ruce dvě kafe a najednou začala padat!
Lžičky cinkaly na talířcích, hrníčky poskakovaly, servírka balancovala na jedné noze a snažila se to ze všech sil udržet v rovnováze!
V úzké uličce mezi barem, kamenným sloupem, rohy těžkých stolů a před fešným chlapíkem, který zrovna vstoupil dovnitř!"
Seděly jsem v té samé kavárně a Marta to vykládala tak sugestivně, že jsem měla celou scénu před očima jak ve zpomaleném filmu!
"Říkala jsem si, na co asi v ten moment servírka myslela!", pokračovala s úsměvem Marta: "Sledovala jsem to představení, ale pomoct jsem jí nemohla. Přes dva stoly se skočit nedalo.
Hezoun se snažil zachytit ty kávy, ale hrnky byly rychlejší než on!
S cinkotem padaly k zemi, talířky se kutálely kolem a servírka se natáhla do rozlité kávy!
Naštěstí všechno dobře dopadlo!", mrkla na mne Marta: "Žádná rozbitá hlava, žádní zákazníci polití kafem, žádné rozbité nádobí!
Jen servírka zkoumala, co se vlastně stalo. A přišla na to!
Častým chozením se koberec trochu posunul a udělal se tam hrbolek a ona o něj zakopla...
...a teď už se jen smála a říkala, že se za každou cenu snažila ty kafe udržet!
A starší paní, co seděla u karambolu nejblíže (a měla s tím už nejspíš nějakou zkušenost), dodala: "Jako moč!!!"
V ten moment se chechtala celá kavárna!
A hezoun a servírka si navíc na místě domluvili rande!"
----
PS. S Martou je radost chodit na kafe!
Zapomněla jsem na pultě v obchoďáku miliony! V eurech!
Rozpršelo se! A po zádech jí začala téct krev!
Na dálnici dávej pozor! Nebo tě ušlape kůň!
