Stojíte na zastávce. A najednou vidíte krev! Nastává těžké dilema! Nechat tu krev téct a nezúčastněně pozorovat, co se bude dít? Máte zasáhnout nebo ne? Ale co když na vašem rozhodnutí závisí život oné osoby? Která o té krvi neví?
Takhle zamyšlenou Martu už jsem dlouho neviděla. Ani si jí nechtělo moc komunikovat. No nic, nechala jsem ji... ...až bude chtít, tak mi to řekne...
A taky že jo!
"Představ si, co se mi včera stalo! Stála jsem na zastávce a čekala na autobus. Je léto a prázdniny a tak jsme tam čekaly jen čtyři. Dvě mladé ženy, kamarádky, a malá dcerka jedné z nich. A já...
Té malé bylo tak osm nebo devět let. Měla s sebou koloběžku a vesele si na ní jezdila kolem nás po chodníku. Ten byl široký a tak to bylo fajn. Nikdo ji neokřikoval..."
"...protože tam nikdo nebyl!", doplnila jsem nevyřčený konec věty, protože Marta se mezitím zase zamyslela...
"Najednou se zatáhlo a z letního dne najednou byla letní bouřka! Nebylo kam se schovat, protože tam nebyla čekárna, jen sloupek označující zastávku. Deštník jsme neměly ani jedna, protože bouřka přišla naprosto nečekaně. Naštěstí kousek od sloupku byl velký strom a tak jsme se tam všechny přesunuly.
Kamarádky se něčemu vesele smály a já jsem pozorovala holčičku. Té déšť vůbec nevadil. Naopak! Chytala do dlaní velké kapky a jazykem ochutnávala, jestli náhodou nejsou slané... Nebyly...
Strom nás chvíli kryl, ale déšť byl prudký a tak na nás začalo pršet i ze stromu.
Kamarádky se pořád něčemu smály. Byly jako zvuková kulisa, protože mluvily řečí, které jsem nerozuměla. Ale s tou letní vůní deště a začínající duhou to bylo moc příjemné. Proti tomu pocitu pár kapek na obličeji nic není...
Holčička pořád jezdila kolem a teď si sundala žabky a čvachtala se v mělké louži, která se objevila u chodníku...", Marta se zase trochu zamyslela...
Měla jsem pocit, že přicházíme k hlavnímu bodu akce!
"No a najednou postranním viděním zaznamenám změnu! Na zádech jedné z kamarádek se objevila krev!!!", vydechla Marta.
Než jsem stačila cokoli říct, z Marty to jelo jako po másle: "Nejdřív jedna kapka, pak druhá a najednou to bylo několik krvavých pramínků, které se pomalu rozpíjely na letním svetříku. Na té světle krémové to bylo jako pěst na oko!
A ona pořád nic! Asi ji to nebolelo, protože pořád vesele vykládala nějakou příhodu a rozhazovala přitom rukama. Divadlo hadr!
Řekla bys jí něco?", ptá se mne Marta. Než jsem stihla zareagovat, Marta si odpověděla sama: "Znáš mne, nejsem z těch, co věci nechají být!
Tak jsem ženě zaťukala na rameno a posunkem jí ukazuju, ať se koukne na záda, že se něco děje!
Holčička hned zvědavě přijela a koloběžku opřela o strom.
Mladá žena se na mne podívala a jedním pohybem si stáhla svetřík přes hlavu. Krev byla i na bílém tričku!
Žena se podívala na krvavé skrvny, chvíli přemýšlela... ...a pak se vesele zasmála!
To víš, že jsem na ni koukala s údivem!", neodpustila si Marta trochu jedovatý tón poznámky na nečekanou reakci zkrvavené ženy: "Když máš krvavá celá záda, obvykle se nesměješ!"
Přikyvuju, že ano, že bych se s krví na zádech nejspíš taky nesmála!
"Ukázala svetřík kamarádce i dcerce. Obě se taky daly do smíchu a dcerka, samozřejmě zkušená žena již od narození, jako velká k malé káravě pronesla:
Mami, ty sis zase špatně smyla barvu z vlasů!!!
A to už jsme se na té zastávce a v tom teplém letním dešti smály všechny čtyři!"
---
PS. Marta je celkem dost akční...
Měla menší nehodu! Urazila manželovi hlavu!
Zachránila jsem dům před vytopením! Vlastním tělem!
Zpražila jsem ho pohledem! Ani necek!
