Překvapil mne sníh! Zachránila to dřevěná obracečka!

Jsem asi lajdák. Napadl první sníh a namrzal. Auto jsem sice pravidelně ometala, ale ráno byl mráz všude! A škrabka zůstala v autě! Ještě že jsem zdatná kuchařinka! Jinak bych neodjela!

Tentokrát se Marta přinesla se širokým úsměvem! Právě dorazila z Česka  a tak nějak mi připadala taková romantická. Že by se stalo něco neobvyklého?

"Málem jsem nepřijela!", spustila vesele Marta: "Přepadl mne totiž první sníh!"

Sledovala moje zvědavě podzdvižené obočí a než jsem stihla otevřít pusu, už jela jak dobře promazaný stroj! Jak to umí snad jen Marta!

"Jo! Představ si celkem klidnou sobotu. Dojela jsem dotankovat do plné a auto už jsem nechala na vejezdu před domem, abych mohla ráno rychle naložit a vyrazit. To abych sem dojela ještě ideálně před setměním. Za tmy jezdím dost nerada!

Jenže vpodvečer začalo sněžit! První letošní sníh! Někdo se určitě radoval, ale ti, co měli někam vyjet, ti spíš ten sníh proklínali!

Nebyly to totiž ty krásné ladovské vločky, co padají za mrazivých nocí! Bohužel to byly ty, co se na všechno přilepí a kolem nuly zmrznou na led, takže pomalu můžeš na autě bruslit!

Každou hodinu jsem vzala košťátko a chodila jsem ten sníh ometat. Pěkně přední sklo, zadní sklo, zrcátka, světla, dveře u řidiče, dveře od kufru. Na ty ostatní jsem kašlala, ty při nastupování nepotřebuju!

Docela to šlo!

Ale kolem desáté už se mi ven do té sloty nechtělo a taky jsem šla brzo spát, abych ráno byla jako rybička! A mohla vyrazit okamžitě a střelhbitě!"

Nějak mi to vyprávění nesedlo s tím romantickým dojmem při Martině příchodu, ale třeba se ještě dočkám...

"No a ráno se vzbudím, obleču, otevřu dveře a jsem v šoku! Přes noc napadl další sníh a auto bylo totálně bílé!

A navíc jsem si uvědomila, že jsem škrabku na sklo nechala ve dveřích auta, kde je celý rok! A dveře zamrzlé!

Prošla jsem tedy doma všechny poličky a šuplíky, kde by mohla být náhradní škrabka!", Marta se dramaticky nadechla, aby mě ještě trochu napínala...

"Hledala jsem, hledala, ale žádnou jsem jako na potvoru nenašla!

Tak jsem přemýšlela, čím to sklo oškrábu! Kreditní kartou? Ne, tu bych nejspíš zlomila! Vrstva ledu byla docela vysoká!

Umělohmotnou lopatkou na smetí? To bych asi poškrábala sklo a lak!

Třískou na podpal? To bych asi škrabala celý den, tříska není dost široká!

Tak jsem vnitřním pohledem projížděla jednu místnost po druhé a postupně vylučovala jednotlivé předměty, co by byly aspoň trochu vhodné!

A najednou...

Bingo!

Uvědomila jsem si, že máme dřevěnou kuchyňskou obracečku! Tou by to mělo jít!

A taky že jo!

Očistila jsem přední sklo, vyškrábala jsem průzory na obou předních dveřích, abych viděla do strany. Ometla jsem sníh ze světel, ze zadních dveří kufru a ze střechy všude, kam jsem dosáhla.

Zadní sklo rozmrazím cestou, přední zrcátka jsou vyhřívaná a zbylý sníh postupně opadá nebo roztaje!"

Oddechla jsem si za Martu. Představila jsem si sebe, jak jsem před časem rozmrazovala auto na parkovišti na letišti po čtrnácti dnech dovolené... Naprosto jsem jí rozuměla!

"To bylo fajn! Obracečka sice byla na vyhození, ale odjet jsem mohla! Naložila jsem věci do kufru, ale protože se mi tam všechno nevešlo, musela jsem ještě další věci dát na zadní sedadlo. Když máme místo, tak si se známými vozíme různé věci, když zrovna oni nejedou...

Jenže ouha! Ani jedny zadní dveře nešly otevřít! Byly totálně zamrzlé! Ty jsem včera neometala! A teď se mi to vymstilo!

Nešly otevřít ani dveře u spolujezdce! Ty jsem neometala taky!

A přece nenechám známé na holičkách. Věci z velkého kufru by jim jistě chyběly. Tak jsem ten obrovský kufr prostrkala na místo spolujezdce přes sedadlo řidiče! Vešel se tam jentaktak! Ale na řídicí páku jsem dosáhla pohodlně, tak to šlo!", vykládala vesele Marta.

Pořád jsem čekala na tu romantiku, ale nějak to na ni nevypadalo...

"Ještě než jsem vyrazila, tak jsem několikrát přitlačila zadní dveře i ty u spolujezdce, aby se mi náhodou cestou neotevřely a kufr mi třeba někde v zatáčce nevypadl na silnici. Nevěděla jsem, jestli v něm není něco křehkého...

Zadní sklo rozmrzlo asi po deseti kilometrech. Zadní dveře až po osmdesáti, kdy jsem si dávala dobré kafe u oblíbené benzínky...

No a pak... ...pak už jsem jela..."

A tady už začala být Marta nějaká rozněžnělá...

"Cestou jsem měla všechno. Od sněhu na začátku cesty přes mlhu na Rozvadově, déšť kolem Norimberka, sluníčko a dvanáct stupňů u Hockenheimu a když jsem přijela sem, tak už se sice stmívalo, ale vítala mne vůně čerstvě rozkvetlé levandule a poupata růží...", Marta se ještě chvíli zasněně dívala do dáli a čichala imaginární levanduli...

A pak se z romantických chvilek velice prakticky vrátila na zem:

"Ale okamžitě po příjezdu jsem do auta přidala lopatku, pytlík s pískem, další deku, zimní vatový kabát a silné ponožky. To pro případ, že bych ve sněhu a mrazu musela stát někde na dálnici za svodidly a čekat, až nás někdo vysvobodí!"

---

PS. Marta a její cesty sem a tam... ...není čas se nudit!

Nedala mě vyčůrat! Ani jsem nedostal najíst!

Ekologové můžou jásat! Drobného hmyzu je až moc!

Mezi dvěma zeměmi? Hvězdná brána v praxi!