„Fuuuj!“, byla první reakce dcery, když jsem se jí zeptala, jestli by si článek s tímhle názvem přečetla… To mne utvrdilo v rozhodnutí ho napsat! Problematika je to nadmíru zajímavá!
Známe to asi všichni…
Stojím si tak na zastávce, kolem je spousta lidí a najednou se objeví smrad! Tedy, to stojí za to!
Někdo se asi uprdnul…
Smrad neustává.
Opatrně se rozhlédnu. Lidi po sobě nenápadně pokukují.
Starší paní vlevo nasává jemně nozdrami, usmívá se, ale zůstává v klidu.
Tři studentky jsou ještě neotesané „společenskými okovy“. Jejich hlasité „C o t o j e?“ a zacpané nosy vyvolávají potutelné úsměvy na tvářích několika cestujících, hlavně mužů.
Obličeje dalších jsou jak vytesané do žuly. Nehnou ani brvou. Předvádějí, že tu ani nejsou.
Po pár vteřinách se vzduch vyčistil…
Třeba to byl kanál…
Cestující se opět propadají do obvyklé netečnosti…
Jenže za chvíli se smrad objevuje znovu, tentokrát doprovázen charakteristickým bublavým zvukem!
Všichni ztuhli!
Jako kdyby se zastavil film…
Celou scénu přerušuje přijíždějící autobus. Část čekajících nastupuje. Spiklenecká atmosféra končí.
Autobus odjíždí. Pár cestujících zůstává a čeká na jiné číslo...
Zápach už se neobjevuje, bublavý zvuk také ne.
Že by pachatel už odjel?!?
Tak jen doufám, že neměl plné kalhoty… …to by mu to na sedadle klouzalo.
A snad už neprděl... ...bylo by mi cestujících v autobuse fakt líto.
„Vůně“ byla opravdu výživná!!!
