Ženy jsou prý svéhlavičky, říká se. A je fuk, jestli jste doma v obýváku nebo je krásný den, sluníčko, líná dovolená nebo na dožití v teplíčku... V každém případě umí řešit problémy beze slov. Stačí pohled nebo nenápadný pohyb!
Zase po několika letech sedím s panem Františkem v kavárně na hlavní třídě v Malaze a František vykládá, co je nového. Dnes je tu i se svou britskou přítelkyní, také důchodkyní, a oba vypadají naprosto spokojeně.
Je klidné slunné odpoledne, u stolků vedle nás se milovníci kávy a skvělé zmrzliny střídají jako na figurky na orloji a my pomaličku upíjíme skvělé latté a sledujeme kolemjdoucí. Většina jde takovým tím líným pomalým krokem, takže je jasné, že tu jsou na dovolené... ...nebo na dožití.
Pan František souhlasně přikyvuje, jeho okruh známých důchodců z celého světa je čím dál tím větší...
Pozorujeme starší pár. Jako by vyšli z pohádky a zjevili se tady pod svítícími anděly.
Pán i paní se pohybují velice pomalu. Máme strach, že i sebemenší vánek by je shodil na dlažbu. Jsou seschlí a je vidět, že kosti už jim moc neslouží. Jen se šourají.
Ale najednou se jim rozzáří oči! Zrovna se uvolnil jeden stolek vedle nás. Stolky jsou malé, čtvercové, a u každého jsou čtyři skleněná křesílka. Dvě těsně u výlohy a dvě otočená zády k hlavní třídě.
Oba se centimetr po centimetru přibližují ke hraně stolečku. Pán si sedá do křesílka u výlohy. Těžce dopadá na sedátko a je vidět, že si oddychl, že už nemusí jít dál.
Paní stojí u stolku vedle něho. Je jasné, že chce taky na křesílko u výlohy. Tam je přece mnohem lepší výhled! Jenže není kudy se k němu dostat. Bližší křesílko už obsadil pán!
Dívají se na sebe. Pán pomalu ukazuje rukou, aby paní stolek obešla a posadila se do křesílka z druhé strany. Pak bude taky u výlohy.
Paní jen velice mírně pokývne hlavou a stojí dál u stolečku ze strany sedícího pána. Její postoj naznačuje, že by chtěla, aby se pán posunul - tedy vstal, poposedl si a uvolnil jí místo.
Pán sedí dál, je vidět, že je mu těžko a že je rád, že sedí...
Máme je oba v zorném poli.
Nemusíme mluvit, je to jasné. Vedle se právě odehrává boj o moc!
Pán pořád sedí, paní pořád stojí...
Oba obličeje kamenné, nepadne ani slovo, oba jsou jako sochy na Karlově mostě.
Takhle to trvá snad půl minuty. Pořád beze slov...
Pak se pán opře rukama o opěrátka a velice těžce vstává! Posunuje se na vedlejší křesílko. Znovu těžce dosedne.
Paní se opírá rukama o stůl a sedá si na uvolněné místo. Pořád vše beze slov, bez pohybu jakéhokoli svalu ve tváři.
Není to vítězství žádného z nich! Jen dlouholeté porozumění...
Pan František se podívá na pána a oba se na sebe s velkým porozuměním jemně usmějí.
Pan František s pochopením pro sedící dvojici říká: "Prostě od určitého věku už to muž vzdává a po letech není třeba slov. To je život!"
Přichází číšník, pár si s úsměvem objednává...
...anglicky. Důchodci ve Španělsku...
---
PS. Pan František důchodcuje ve Španělsku už léta. Má na to vytvořený svůj systém...
Na důchod do Španělska? Pár finďárů mi bohatě stačí!
Na důchod do Španělska? Pronajmout nebo koupit?
Na důchod do Španělska? Můžu si to dovolit?
