Jsou mi tři! A just to tak bude!

Je úplně jedno, kde kdo žije. Starosti s dětmi jsou stejné bez ohledu na barvu pleti, věk i pohlaví. Tříletým vzdorem holt musí projít každý!

Chvátám ráno do práce. Jdu skoro pozdě, proto téměř letím.

V ruce velký deštník. Nikdy nevím, jestli bude za dvě hodiny pršet nebo svítit sluníčko… Prodírám se mezi chodci, dávám pozor, abych někoho nenapíchla!

Chvat mi ale nebrání v pozorování, co se děje kolem.

U dveří pekárny sedí mladý žebrák, v ruce zmačkaný kelímek od kafe. Každého, kdo projde kolem, hlasitě pozdraví a zvednutím ruky prosí o drobné.

Vyhýbám se vodě s bublinkami, která teče pod nohama. Uklízečka s kýblem voňavé tekutiny čeká, až lidi projdou kolem, aby umyla chodník před obchodem…

U vedlejšího obchodu už je umyto. Usychající voda tvoří krásné mapy na dlažbě. Nechci si namočit boty, proto mokrá místa překračuju.

Najednou málem narazím do jiného chodce, který téměř stojí.

Je to asi tříletý Asiat v barevném tričku. Kraťoučký sestřih, brýle proti slunci na nose. Hotový frajer!

Za sebou veze červenou plastovou tašku na kolečkách. Velikost tašky odpovídá věku, jedna kapsička je otevřená…

Důležitě kráčí. Kam se na něj hrabe prezident!

Říkám si, co tady dělá a proč je sám…

Rozhlížím se kolem, hledám Asiatku…

Aha, už vím, ke komu asi patří!

Dvacet metrů před ním jde v davu žena v černých šatech na ramínka a před sebou tlačí kárku. Jde poměrně rychle, prohlíží si letmo výlohy a vůbec nesleduje, kde že je klučík!?!

Hmm, patří vůbec k sobě?

A pokud ne, tak ke komu???

Zpomaluju, situace začíná být opravdu zajímavá!

Otáčím se na klučíka. Pořád důstojně jde a něco si hlasitě povídá. Svůj „projev“ doprovází gestikulací volnou rukou…

Mladá žena pořád nic. Vzdálenost mezi nimi se zvětšuje.

Jsem zvědavá, jestli je v kárce dítě, nebo jestli to je kárka pro něj. Přidávám tedy do kroku!

Je to jasné!

Kárka je prázdná, patří tedy k sobě!

Co bude dál???

Blížíme se k přechodu. Je zelená, přecházím.

Žena s kárkou zahýbá za roh.

Na druhé straně ulice se zastavuju a otáčím se. Nedá mi to.

Pozoruju oba dva. Žena se najednou zarazí a hledá...

Klučík následuje dav a chystá se přejít.

Tašku pořád hrdě veze za sebou. Je už přece velký!

Maminka na něj volá a ukazuje mu, že má zahnout, na přechod že nejdou.

To se mu ale vůbec nelíbí! Protestuje celým tělem. Jeho pohyby mi připomínají ruce thajských tanečnic.

Maminka něco říká. Klučík nereaguje, ale aspoň se zastaví. Maminka chce jít dál, tak výrazně zvyšuje hlas. Sice jí nerozumím, ale její tón je úplně jasný!

Klučík na ni vzpurně koukne, otáčí se... ...a pomaličku vchází do otevřených dveří úřadu na rohu. Za sloupem ve vchodu se zarazí a vykukuje ven… Zkouší, co maminka vydrží.

Ta vytáčí hlas do vysokých otáček!

Čekám, co bude dál…

A pozor! Už nečekám sama!

Pán, co šel za mnou, se taky zastavil. Se zájmem sleduje, co sleduju!

Pohledem přejíždí z ženy na dítě a zase zpátky. V očích má veselé jiskřičky. Je taky zvědavý!

Maminka to po chvíli vzdává, vrací se a tříletý vzdor překonává silou. Klučík pláče…

Pán se otáčí a s úsměvem pokračuje dál, jako by se nechumelilo. V jeho očích vidím vzpomínky… A taky porozumění…

Divadlo skončilo.

Otáčím se taky a usmívám se úplně stejně…

Prošli jsme tím všichni!