Co je horší: rakovina nebo strach?

Jak může strach ovlivnit situaci? Nechá se tomu předejít? Je dobré stahovat kalhoty před brodem anebo je lepší počkat až na první kapky vody?

Minulý týden ve středu mi zvoní telefon. Volá kamarád z mobilu. Už to je neobvyklé, protože normálně volá z pevného. Co se děje?

"Volám z cesty, jedu pro přítelkyni. Byla na kotrole u doktora a řekli jí, že má rakovinu. Vezmu ji k sobě...".

V hlase slyším tragédii, paniku a chaos. Nechci mluvit dlouho, protože řídí. Nechci, aby ještě ke všemu naboural.

Říká ještě něco, ale není slyšet. Další den máme jít spolu na oběd. Ptám se, jestli to platí. Není rozumět. Spojení je špatné, tak končím hovor. Rozhodla jsem se čekat.

Žádná zpráva.

Další den posílám SMS. Žádná odpověď. Volám tedy těsně před tím než bych vyrazila, jestli oběd platí, abych došla do restaurace včas.

Telefon dlouho zvoní. Bere ho. Oběd se nekoná. Hlas zní jako ze záhrobí. Tragédie pokračuje. Ptám se, co je. Prý mi zavolá později. Odpoledne ale nejsem v práci.

Něco se děje. Píšu tedy mail a chci ho podpořit.

Druhý den ráno čtu odpověď. Poslal ji hned odpoledne. Přítelkyně byla na vyšetření, diagnostikovali rakovinu střev. Situace se mi ale nezdá tak vážná, jedná se "teprve" o biopsii, musí čekat do dalšího týdne na výsledky histologie.

Protože ale každý žije v jiné zemi a případná operace by měla proběhnou "u něj", celé čtvrteční dopoledne vyřizovali zdravotní pojištění, přeshraniční spolupráci pojišťoven, komunikaci lékařů a zařizovali operaci.

Oba prožívají krušný víkend. Jsou jako paralyzovaní. Čekání a nejistota je likvidují. Sice mají nabitý program, aby hlavně ona neměla čas myslet, ale moc to nepomáhá.

Konečně je tady úterý. Oba jsou napnutí jak struny, jen jen prasknout!

Jaký je výsledek?

Negativní! Uff, kameny padají ze srdce, je to slyšet až v Praze!

Výsledek je sice skvělý, ale celá akce byla "mnoho povyku pro nic". Bohužel, tenhle týden oběma jistě sebral minimálně několik měsíců života.

Vše, co jsem tady zaznamenala, říkám z pozice člověka, který zažil podobnou situaci ve své vlastní rodině. Nedovolili jsme strachu nechat narůst křídla a situace nezašla tak daleko, i když to nakonec opravdu byla rakovina.

Operace se zdařila, pacient nezemřel. Vše zdárně pokračuje dál. Teprve čas ukáže.

Proto si dovoluju tvrdit, že nejhorší je rakovina spojená se strachem a nepřipravený (a neinformovaný!) pacient má velkou naději, že "se umře" sám.