Čechy, pozóóór! Letí k vám!

Hlášení všem! Lepší zítřky jsou tady! Všichni se připravte! Rychle vstávejte! Vaše životní šance přichází! Vlastně přilétá!

Pět hodin ráno!!! Co se děje?

Normálně touhle dobou spím a nic mne neruší. I ty kostelní hodiny odbíjejí čas až od sedmi!

Hrozný rachot! Celá ulice je na nohou!

Co to je?

Lidi vybíhají ven. Nebe je celé zelené, místy probleskují duhové reflektory!

Na obloze je něco zvláštního!

Letadla to nejsou, ty každý obyvatel Lucemburku moc dobře zná. Létají mu nad hlavou skoro pořád.

Bacha, jeden „vrtulník“ se snáší k zemi!

Kam letí?

K parčíku s dětským hřištěm. Majestátně usedá vedle prolézačky.

Kulatý poklop se pomaličku otvírá. Zevnitř se line příjemná tichá hudba. Prostor zaplavuje nebeská vůně. Vylétají zářivě žluté konfety ve tvaru hvězdiček.

Objevuje se těžko definovatelná, ale přitom nádherná bytost.

Kyne rukou.

Obyvatelé zdraví obvyklým Babylonem jazyků: „Bonjour!“, „Kalimera“, „Guten tag“, „Moien!“, „Morgen“, …

Bytost pozorně poslouchá. Cítíme, že s námi mluví myšlenkami.

„Kde to jsme?“, ptá se. „Já vám nerozumím. Proč nikdo neříká Dobrý den?“

V rukou má něco jako navigaci.

Koncert prstů po klávesnici.

„Kde to jsme? V Lucemburku?... My jsme se spletli!!!“

„Vy nic nepotřebujete! Jste v bohatství hned za vnitřním Londýnem!!“

„Mysleli jsme, že jsme v Čechách!“

Hudba utichá, vůně se vytrácí, hvězdičky pomalinku dopadají na zem.

Objekt odlétá směr Česká republika.

Lidé zklamaně odcházejí dospat ztracené minuty…

Hahaha, pak že se pletou jenom lidé!!!

Pražané, vězte, že vás se návštěva taky netýká. Jste pátý nejlepší region! Máte taky smůlu! Řekli mi to!

Vy ostatní, připravte si tlumočníky, nebo aspoň ruce, nohy, tužky, papíry! Kdyby se zase zmýlili!

Světlá budoucnost přilétá!