A cenu dostává – naše babička!

No řekněte, kdo jiný by se postaral nejlépe. Kdo ví, co všechno a kdy se má udělat a kdo drží nade vším a nade všemi ochrannou ruku? Ne-e, děda to určitě není!

Ano, dnes je Štědrý den, kapky na větvích se třpytí ve slunečních paprscích. Odraz okna se pomalu stěhuje po podlaze, je ticho, tichoučko…

Tak krásně se sní…

…Ježíšek jede na sáňkách, u každého domu se zastaví a tam, kde jsou děti, nechává balíčky s dárky… Jak z televizní reklamy! Jen namazat na chleba!

Ale co to? Najednou se rozčileně ohlíží. Ohlédnu se také a vidím, jak se na nás oba žene černý mrak. Stromy se ohýbají, praská v nich jak ve starých hodinách.

Je tady vichřice!

Řve a burácí, nikde se neschováme. Ani já, ani on! Ježíšek, sáňky i dárky mizí v mlze a rachotu.

Vše letí vzduchem – stromy, domy, slova…

Slova…

Slova se točí ve víru a já je pomalu rozeznávám…

VÁNOCE – CUKROVÍ – ÚKLID – DÁRKY – KAPR – HNED – OKNA – ZÁCLONY – BALIT – VNOUČATA – VÁNOCE – RYCHLE – STROMEK – VÁNOCE …

Buch!

Kniha spadla na zem…

Probouzím se a…

Klídek, kocour mi vrní na klíně, za oknem sluníčko…

Dobře jsem udělala!

Děti i vnoučata jsem poslala k moři, nohy mám na stole a v modrém hrnku voní káva…

Koukám na hodinky…

…a pozor! Za chvíli začíná další pohádka!!!

 PS. Na mou duši, na psí uši, příběh babičky se fakt stal, dokonce byl oceněný cenou ženského časopisu. Na soutěžní otázku: „Jak si představujete ideální vánoce?“ babička odpověděla stručně a jasně jednou větou: „Pošlu děti a vnoučata k moři, uvařím si kafe a hodím nohy na stůl!“