V prosinci minulého roku schválila Poslanecká sněmovna návrh nového zákona o státním občanství. O jeho definitivním znění se bude rozhodovat v nejbližší době v dalším čtení. Některé pasáže kritizovaly neziskové organizace, které považují nový zákon za příliš přísný a dávající údajně velkou moc úředníkům ministerstva. Nemyslím si to.
Především je důležité připomenout, že dnešní právní úprava vznikala poměrně narychlo v době rozpadu federace a v mnoha oblastech nereflektuje současný stav a nezohledňuje trendy prosazující se v oblasti státního občanství ve vyspělých státech v posledních letech. V tomto směru se nová norma zásadně neliší od podobných norem v jiných evropských státech.
Klíčovou změnu ale vidím v tom, že nový zákon umožnuje lépe posoudit, a dává k tomu také potřebné nástroje, jaký je skutečný vztah osoby žádající o občanství k České republice a zda nejde, jak je v praxi často vidět, jen o vztah účelový. Nová norma například umožňuje zkoumat skutečnost, zda určení otcovství, v jehož důsledku by dítě nabylo státní občanství ČR, nemá pouze účelový charakter - v takovém případě dítě státní občanství nenabude. Cizinci budou také muset prokázat, že nepobírají sociální dávky či že znají ústavu. To je myslím v pořádku.
Na druhé straně bude naopak jednodušší získat občanství pro cizince, kteří se na českém území narodili, nebo zde žijí od dětství. Zákon také umožňuje mít dvojí občanství či zlepšuje situaci krajanů v zahraničí. Nový zákon také zjednodušuje udělení občanství ČR lidem, kteří „prokážou, že udělení státního občanství bude významným přínosem pro ČR z hlediska vědeckého, vzdělávacího, kulturního či sportovního, nebo je v jiném státním zájmu".
Nedomnívám se, že stát se občanem nějakého státu je jakýsi bianco šek, který si každý vybere, když potřebuje. Je právem každého suverénního a svobodného státu mít účinné nástroje, kterými může získání občanství zkoumat a regulovat a chránit tak svoje zájmy a bezpečnost. Na to bychom neměli rezignovat ani v dnešním globalizovaném světě.
