Rovnice, moje noční můra.

"K tabuli půjde Jitka", zavelela učitelka, sotva otevřela dveře do třídy. A je to tady. Celá třída ztichla a já už tušila, co bude následovat. Mladá učitelka otevřela obě poloviny tabule a přes celou její šíři, napsala tu pro mne nejdelší rovnici na světě. "A teď se ukaž, co umíš, cítila ses ublížená a toto je úkol pro průměrného trojkaře, tak se předveď, čekám", dodala velitelsky, pak si letmo prohrábla vlasy a usedla ve své minisukni, s nožkou přes nožku. Samozřejmě jsem to nedala, v tu chvíli jsem samým studem ani nevěděla, jak se jmenuji.

Psala se sedmdesátá léta, blížil se konec školního roku a my jsme pomalu posílali přihlášky do škol a učilišť. Já s mou kamarádkou Hedou, jsme se zhlédly v oboru prodavačka a tak bylo rozhodnuto. Vše se zdálo být tak snadné, jednoduché. V té době k nám do města přišla nová mladá učitelka a zaskakovala právě v naší devítce. Leccos se o ní šuškalo, něco o nenaplněné lásce, ale takové řeči nás tehdy vůbec nezajímaly. Už jsme měli všichni plnou hlavu konce školy, až budeme kooonečně dospělí, chytří jsme si už připadali dost. Ale proč mi z matematiky vychází čtyřka, když průměr mám dvojku, to jsem fakt nechápala a cítila to jako křivdu.

Tehdy se v našem malém městečku otevřel klub pro mladé. To bylo něco!  Kromě kina, které jsme měli ovšem povolené jen v odpoledních hodinách, tu celkem nic nebylo. Večerní návštěvy čehokoliv, se netolerovaly, tehdy to tak prostě bylo. Do klubu se scházela omladina, kterou zajímala především hudba. A taky tam chodili hlavně kluci z vojenské školy, "žižkováci". Někdo donesl gramofon, druhý zase desky. Já ty své, od Gotta, pak hlavně od Petra Nováka, Olympiku a ti zkušenější, i nějaké cizí hity. Mně se tehdy podařilo vypůjčit LP desku Bee Gees, Word. To byla panečku pecka! Ale jak ji propašovat do klubu, když večer jsem nemohla, protože zrovna nevyšel doprovod starší sestry. No nic, risknu to, půjdu sama. Kluci budou určitě čubrnět. Doma jsem se pečlivě vymluvila, a letěla jak o závod do klubu. Tam už bylo plno. Samozřejmě s deskou jsem měla velký úspěch, pouštěla se pořád dokola. Úsměv na rtech mi však dočista ztuhnul, když jsem se mezi omladinou, setkala s přísným pohledem naší účitelky. A bylo po náladě! Neřekla ani slovo, jen její oči, mě doslova propichovaly. 

Po neúspěchu u tabule, jsem usedla do lavice a nebyla schopna slova. O přestávce se ke mně seběhla celá třída a všichni spekulovali. "Cos jí holka provedla, to není možný, je jak pominutá", vyzvídali. Neřekla jsem půl slova o večerní akci a jen čekala, až mě zavolá ředitel. Určitě úča žalovala a mě čeká nejmíň důtka. Za chvíli se tak stalo. Mé jméno zaznělo ve školním rozhlase. Klepala se mně kolena a bylo mi do pláče. To jsem se tak hrozně provinila, že jdu jak na popravu? Pan ředitel se však usmál, snad aby povzbudil a pravil. "Jitko, pořád tomu nemůžu uvěřit, jaký schodek tě čeká na vysvědčení. Z češtiny téměř podtržená jednička a z té matematiky, taková hrůza. Rozhodl jsem se, že si tě vyzkouším sám".

Lidičky, bylo mi na omdlení, ale popadla jsem s chutí tužku a papír a počítala, inu jako o život. O život sice nešlo, ale o moji budoucnost určitě. Když ředitel kontroloval moje výsledky, přistoupila ke mně nenápadně paní učitelka ruštiny, dala mi ruku na rameno a šeptla. "Vidíš, všechno jde, když se chce" a potutelně se usmála. A já v tu chvíli věděla, čí zásluha to asi byla. Zlatá ženská, která to neměla zdaleka jednoduché, navíc v té době, ale řešila věci lidsky, s rozumem!

Kolik lidí nám vstoupí do života, třeba jen na chvíli, ale nějakým způsobem se v něm zapíší. Třeba jako mladá paní učitelka. Dlouho se u nás nezdržela a zmizela neznámo kam. Kdoví, čím zrovna procházela, co prožívala, a kdo vstoupil do cesty jí. To se už nedozvím a neřeším. Zrovna, jako ty zatracené rovnice. 

Související článek:http://Já do té Prahy prostě musím, paní učitelko