Neříkej, že seš ještě panna!

Prázdniny jsou nenávratně pryč a zase cesta vlakem na internát. Jak se netěšila! Zase bude výslech Drben z intru, jak jim s oblibou říkala vychovatelka. Je to už tak dávno a přece to cítí, jako by to bylo včera.

Drbny z intru, vlastně k nim taky patřila. Bylo jich sedm, leckdo tvrdil, že šťastné číslo. Budoucí švadlenky, které se do toho malého městečka sjely z celé republiky. Brzy zjistila, že hlavní slovo bude mít Jaruna. S ničím a s nikým se nepárala, vše na rovinu, jak tvrdila. O každém sehnala nějaký drb, proto ta přezdívka. Ostatní holky brzy pochopily, že protestovat nemá cenu. A tak se podřídila, neměla ráda konflikty. Že má Jarča už leccos za sebou, se od ní dozvěděly hned v prvním ročníku. Co všechno z toho byla pravda, neřešily.

"Holky, tak jak jste na tom s panenstvím vy?" ptala se Jaruna jedné po druhé. "Já to prubla po devítce, hned o posledních prázdninách, bylo to skvělý", dodala. Ostatní stydlivě mlčely, bylo jasný, jak na tom jsou.

"Jak vidím, dámy, musíme to napravit a já se o to postarám", dodala velitelsky. A jak řekla, tak bylo. Odpolední čaje, kam měly povoleno chodit, se tak brzy měnily v seznamovací rande a Jaruš bedlivě střežila svých šest spolubydlících a hlavně jejich pokroky, co se týkalo poctivosti. Dařilo se jí to i pěti holkám. Jen té jedné ne. Julči. Když večer slýchávala, jak nadšeně a horlivě na toto téma diskutují, raději si přikrývala hlavu polštářem. Pro svou intimní chvíli, si představovala zcela něco jiného, než co tak nechutně líčily holky.

A teď se opět vrací na internát, strachy bez sebe, protože ví, co bude následovat. Zase výslech drben, už to nemohla poslouchat.

"Tak co, Julčo, ještě seš panna? No nekecej, že tě nikdo přes prázdniny nepřefikl?". Hlavní slovo měla, kdo jiný, než Jaruna. Už toho měla tak akorát dost. Na příštích čajích neodmítla nabízenou skleničku od největšího suveréna a lamače dívčích srdcí. Ponižující, hrubý akt blízko záchodků se ji tak vryl do paměti na celý život. Pozdě bylo na slzy a pomyšlení, že byla jednou z mnoha suveréna lamače, ji děsilo. Tak takhle si to nepředstavovala. Trvalo řadu let, než si našla toho pravého člověka pro svůj život.

***

Na svou krejčovskou dílnu byla pyšná i dnes. Spolu s manželem zde strávili bok po boku mnoho let. Ale občas si přece jen vzpomněla a chmury jí přelétly přes tvář. Na tu dávnou potupu z mládí se dalo zapomenout, ale vymazat z paměti, to prostě nešlo.

"Julie, přišel k nám ten opravář", zvolal jednoho dne její muž. "Prosím, věnuj se mu, já už pospíchám", usmál se na ni.

Opravář byl sympatický, poměrně mladší muž. Představil se. Už jeho jméno jí vehnalo neklid do tváře, když se pak na něj zadívala a poznala známé rysy, bylo jí vše jasné. Když se na ni muž nechápavě podíval, stěží promluvila.

"Asi jsem znala vašeho otce, " řekla stroze.

"Hm, otec, s tím jsem neměl dobré vztahy, ani máma ne, rozvedli se. Nemám na něho dobré vzpomínky, to vážně. Takový lamač ženských srdcí a pijan. Jak žil, tak taky umřel."

Od toho dne ji spadla obrovská tíha z mysli. Velká úleva a oproštění od všech zlých vzpomínek, které ji provázely.