Vnitrodruhová agresivita

Zbraně a boj jsou s lidmi od počátku a nevypadá to na změnu.Volný cyklus o zbraních a boji.Dnes o agresivitě uvnitř druhu a co máme společného s našimi zvířecími bratry.

 Jakýkoli pozemský život je nadán schopností se rozrůstat až zabere veškerý jemu určený prostor u trsu netřesků ve skalce to vypadá idylicky. Netřesk se přestane rozrůstat jak zaplní jemu určené místo a nedovolí vyrůst plevelům. Kdo přejde od skalniček k rybkám může být zklamaný. Rybičky i když jsou stejného druhu můžou vyhánět ty nejslabší od krmítka pronásledovat je po celé nádrži a nakonec umořit k smrti. Zatímco si skalničkář otrávený prvním neúspěchem bude vybírat vhodnější rybky zamyslíme se nad vnitrodruhovou agresí.

Za agresivitu se považuje útočné chování k jiným tvorů s výjimkou kořisti, lov totiž není v pravém smyslu agresí. Agresi mezi jedinci téhož druhu se říká vnitrodruhová. Co vlastně může vést jedince téhož druhu aby se navzájem napadali a dokonce zabíjeli? Ta správná míra nevraživosti uvnitř druhu může být velice dobrá pro druh jako celek. Vzájemné „odpuzování“ jedinců a skupin je rovnoměrně rozprostře v oblasti, střety a konkurence mohou dostat do čela tlup a smeček silnější jedince a stejně tak díky boji o partnery k rozmnožování může dojít k tomu že silní a schopní jedinci budou mít početnější potomstvo. I když někde jsem slyšel, že zatímco postarší vítězný dvanácterák vytrubuje svoji dominanci po lese mladí jelínci radostně obhospodařují laně...

Té nevraživosti, ale nesmí být příliš, jinak by vnitrodruhová agrese nevedla k otužení druhu ale k jeho zkáze. Člověk člověku vlkem říká se, což je hrubá urážka vlka který je vyzbrojen účinnými přirozenými zbraněmi a v rámci smečky bojuje podle konvencí jinak by se navzájem vyhladili. Ovšem cizího vlka se smečka často snaží zabít.Jeleni berani a jiní býložravci se střetávají ve vnitrodruhovém boji svým parožím a rohy ale pokud se brání dravcům pak útočí kopýtky, svou hlavní zbraní. Smyslem boje jelenů v říji je ustavit hierarchii, ne se poranit. Tak jako máme se svými zvířecím bratry společné principy činnosti mozku tak máme i principy agresivity a vnitrodruhové agresivity zakódované přímo do přirozených nervových struktur, máme je vrozené. Nejsme jako sledi, kteří se pohybují v anonymním hejnu co reaguje jednotně a jedinci žádnou agresi nemají, jsme jako naši blízcí příbuzní lidoopi.

Šimpanz má genom velmi podobný lidskému, jeho přirozený postoj k vnitrodruhové agresi je hodně radikální. Jiní lidoopi bývají mírnější. Uvnitř šimpanzí tlupy panuje přísná hierarchie s alfa samcem v čele, denně dochází k poměřování sil, když jiný samec smete původního alfa samce pobije i jeho kojené potomky, aby mohl co nejdříve počít své vlastní.  Pokud tlupa najde osamoceného neznámého jedince, většinou se ho snaží zabít, určitou výjimkou je samice připravená se pářit. Tlupy na sebe někdy navzájem pořádají serie útoků, ne nepodobné lidským válkám. Ovšem alfa samec se k nižším členům obvykle nechová jako tyran a pokud není vyprovokován chová se k ostatním přátelsky a chrání ty nejslabší. Což dokazuje že agresivita není to jediné co je třeba na postu alfa samce. Konečně v dětských kolektivech kde se přirozené dispozice projeví dobře obvykle nestojí na čele největší zloun, ale dítě sice také silné ale hlavně kreativní se schopností vést skupinu při hrách a nacházet nové zábavy.  Je dokázáno, že vysoký stres způsobený nutností obhajovat vedoucí post alfa samce zdravotně ohrožuje, i tohle máme se svými bratry společné.

Od šimpanze nás odlišuje asi půl procenta genomu, zdá se že postoj k agresi v tom půlprocentu není. Vědci považují šimpanze za výborný model, který by mohl vést k pochopení naší vlastní podstaty. Sledování chování primitivních amazonských kmenů jim dává za pravdu.Kmen Aché se obvykle automaticky snažil zabít každého cizince. Sanové sami sebe nazývali „skuteční lidé“ i když jinak byli spíš mírumilovní.

Jak je vidět zvířata i lidé mají „dvojí metr“ , jeden na záležitosti uvnitř smečky či tlupy a rozhodování o hierarchii druhý na záležitosti mimo smečku či tlupu a střety o životní potřeby a prostor.Bezmezná agresivita potřebná k boji o život je při střetech o méně závažné hodnoty  „mezi svými“ brzděna. Přirozené mechanismy zamezí zbytečným ztrátám uvnitř skupiny. Skupina, která by neměla tyto přirozené mechanismy by byla oslabena a hrozilo by jí smetení ostatními.  

Stejně, jako řada zvířecích druhů i lidé vytvořili ritualizaci boje. Civilizace se neobjevila s prvními nástroji, ale v okamžiku kdy jeden pračlověk, místo aby proklál svého soka oštěpem ho zahrnul urážkami. Rozhlédněte se kolem sebe v naší civilizované společnosti a uvidíte řadu ritualizovaných střetů každý den. Uvidíte aplikovanou agresi v desítkách forem. Jsou náhradní formy které už ztratily svůj původní účel, kamarádi se špičkují, hrajeme hry a soutěže, křešeme do sebe na idnes blogu a podobně.Ale skutečný prapůvodní smysl agrese je jiný, vytlačit nebo zlikvidovat vetřelce ve svém životním prostoru, zajistit si lepší přístup ke zdrojům postupem v hierarchii v rámci tlupy a zajistit si nejlepšího partnera k rozmnožování. I v tomto oboru se dobrému pozorovateli nabídne úžasné divadlo boje bez zranění s výjimkou těch na duši. Běžně je vidět soupeření o pozornost opačného pohlaví.Většina z nás má ráda zadostiučinění když chytrou hláškou usadí otravného oponenta. Většina z nás cítí instinktivní nutkání k rázné akci když někdo začal okupovat náš životní prostor a atakuje sociální pozici. Nutkání k tomuto chování je vrozené, ale jak se s tím vypořádáme se v civilizaci musíme naučit.

Ritualizace se tedy získává učením a nadto i závisí na lokální kultuře, stojí zčásti v opozici proti vrozenému modelu agrese, chrání druh jako takový protože vytváří náhradní cesty k realizaci přirozených vzorů chování. Potřeba učení je o to větší, když uvážíme že člověk je přirozeně disponován na život ve skupině čítající desítky členů( možná kolem třiceti). Přičemž se zdá že těsný kontakt dokáže v najednou udržovat zhruba se skupinou deseti, jedenácti lidí. (Překvapivě přibližná velikost vojenského družstva)  Ale moderního člověka čeká podstatně více lidí, což přináší potřebu vypořádat se s přirozenými reakcemi na cizí jedince.  Při kontaktu s cizincem dochází k několika zčásti protichůdným přirozeným reakcím: touha vyhnat nebo zabít, strach, zvědavost. Dospělý Evropan už má učením příliš posunuté prahy vnímání, ale třeba u dítěte lze vidět charakteristický útěk k rodiči a skrývání tváře v první fázi(strach) a nadto opatrné pokukování a přibližování se(zvědavost). Tendence k likvidaci cizince je především záležitost smečky či tlupy, takže v praxi nastane spíše při skupinové agresi. Pokud je cizinec přijat do tlupy může následovat střet o místo v hierarchii.  V kontaktu mezi cizími se mísí různé formy demonstrace síly a současně demonstrace respektu. Jednoduché sdělení, o tom že ač jsme právě v míru případný střet bude velmi tvrdý, je pak nasnadě co si má druhá strana vybrat. Abychom se vrátili k amazonským kmenům tak v určitých kulturách bojovník navštěvuje cizí vesnici ozbrojen a demonstrativně míří kolem sebe lukem a kolem něho tančí dítě s palmovou ratolestí. Oficiální státní přivítání se taky někdy koná s vojáky, kteří demonstrují sílu a dětmi, které předají kytice. Prostá lidová varianta je soupeřit spolu v kvalitě stisku ruky. I tak se demonstruje v jednom okamžiku síla a respekt. Poučení pro praxi je jasné: taktika ústupků je v rozporu s přirozeným modelem agrese a je třeba velké opatrnosti pokud se rozhodneme ji použít, může vyvolat vzplanutí agrese protivníka.Dalším důležitým prvkem k naučení je adekvátnost obrany jedinec který ustoupí příliš si zhoršuje pozici ve skupině jako zbabělec, jedinec, který naopak odpoví přehnanou formou bude sám považován za agresora. Vnitřní vrozená signalizace bohužel nerozená jemné nuance .

Od hraní na pískovišti si vyvíjíme osobité postupy jak rituální souboj vést a dát své agresi civilizovaný průchod. Od jadrného klení až po uhlazené asertivní postupy.  Jenomže co když rituální formy nestačí?Pokud mám zájem dosáhnout vytyčeného cíle a nedaří se to pomocí ritualizované formy, je přece zcela jednoduché změnit pravidla a přenést boj z abstraktní formy do hmotné. Pokud je ve hmotné rovině dobrá šance na úspěch je to přece přísně logické řešení. Není snad?A navíc je to úplně přirozené řešení. Protože jádro lidské osobnosti je svázáno s nejjednodušší částí mozku-limbickým systémem. Ten máme podobný se šimpanzem vlkem a vůbec obratlovci.Krom spousty jiných věcí kontroluje limbický systém poplachový systém útok/útěk, motivační faktory, přístup k paměti, řízení vegetativního nervstva a integraci smyslových vjemů tj vše potřebné k rozhodnutí dát někomu pořádně do řepy. Příslušné hormony připraví tělo k rázné akci a pokud jste správně disponovaní už jedete na vlně bojového rauše. Stejný systém řídí úplně jiný efekt a to je tuhnutí nebo měknutí strachem, ale to do povídání o agresi až tak nepatří.Dostatečně mohutným vybuzením můžou tyto struktury mozkovou kůru dokonce dočasně vyřadit z hlasování a postižený jedná v afektu.

K přenesení agrese na materiální úroveň tedy máme jak vědomé pokušení tak přirozenou tendenci. Proti tomu ale samozřejmě stojí naše přirozené i naučené mechanismy tlumení agrese. Normální jedinec má vše v rovnováze a tak zaútočí, jen když má k tomu velmi dobrý důvod. Bohužel ne všichni tuto rovnováhu mají. Z hlediska stavu mysli pachatelů má část násilných trestných činů určité rysy predátorského chování tj. oběti jsou pro ně kořist. To znamená že nejde o agresi v užším slova smyslu, toto má velký význam, protože to znamená ochotu k ústupu při setkání s nebezpečím-tj. obranou. Naplno nastartované agresivní chování naopak znamená spíše snížení sebezáchovného pudu u tohoto rozložení mysli, je daleko menší ochota k ústupu a k boji spíše dojde.

Vlk nebo lev mají natolik silnou přirozenou výzbroj, že musí mít silné tlumící mechanismy, které blokují jejich použití proti členům smečky. Člověk takovou výzbroj nemá a nemá ani zdaleka tak silné bloky. Normálně to až tak nevadí. Dokud se dodatečně nevybaví příslušným nástrojem, plodem lidské zručnosti a bystrosti, zbraní. Ta zvýší bojovou kapacitu, takže k usmrcení příslušníka vlastního druhu je potřeba mnohem menší nasazení, tam kde by byla jen lehká zranění je najednou mrtvola. K tomu ale nejsme přirozeně uzpůsobení, nepočítalo se s tím. Obzvláště zbraně co dokáží působit na velké vzdálenosti částečně obcházejí přirozené bloky agrese proti vlastnímu druhu a umožňují zabít se sníženým psychickým i fyzickým nasazením. Rozdíl mezi zaměřením a stisknutím spouště oproti neozbrojenému útoku je propastný, průměrný člověk  bude muset zasadit řadu úderů nebo držet dlouho chvat aby druhého člověka zabil a to vyžaduje nesrovantelně větší odhodlání. V kontaktu se zbraní se tedy lidská mysl musí přizpůsobit změně podmínek, především je třeba lépe abstrahovat následky svých činů.

Zbraně proti lidem, jako nástroje vnitrodruhové agrese nás přitahují i děsí podle toho zda o nich přemýšlíme jako o nástroji moci a síly. Nebo zda si představujeme co všechno dokážou člověku způsobit, samozřejmě nejhůře vlastní maličkosti. Obdivujeme i to, jak jsou často geniálně sestrojeny ke svému účelu.Jako každé téma s výrazným emočním nábojem přitahují zbraně a lidský boj zájem, a také jsou opředeny mýty, předsudky a strachy.

A skalničkář si tentokrát přinesl pět kusů bojovnice pestré…a pět akvárií, je vidět že studoval