Volný cyklus o zbraních a boji. Hned jak bylo lidí množství větší než malé začali se potkávat v boji, brzy se ukázalo, že je na to potřeba zvláštních nástrojů. Článek o první zbrani vyvinuté čistě proti lidem.
Za prvních králů starého Egypta bylo pořádné ostří hudbou budoucnosti, tupé drtivé zbraně vládly.
První mezilidské konflikty byly určitě vybojovány zbraněmi, které se jinak používaly k lovu a zbraněmi používanými i jako nástroje-kopí,luky,oštěpy, sekeromlaty, hole atd. Symbolem bojovníka byl asi luk, i podle starých zdobených chráničů předloktí a pak určitě sekeromlat nebo něco podobného. V každém případě všechny zbraně lovců/sběračů byly současně použitelné i k jiným účelům. Museli být způsobilí k přesunu nemohli nést málo využívané věci. Jenomže jak zemědělské komunity přestávaly lovit, tak přestaly potřebovat zbraně. Dokud je ovšem nezačali obtěžovat nájezdníci. Kromě toho vládci začali budovat z poddaných armády k výbojům a ty bylo potřeba vyzbrojit. A někdy v té době se zrodila první zbraň, která je dobrá k útoku na člověka, ale už k ničemu jinému, palcát. V podstatě pořádná palice s tuhou hlavicí, která nemá žádnou konkrétní úderovou plochu a tak je jedno kterou stranou úder zasadíte. Palcát využívá vysoké kinetické energie, jenž se dá získat rozmachem. Většina hmoty zbraně je soustředěna na konci a tudíž na nejrychleji se pohybující části. Z dnešního pohledu je zbraň technologicky nenáročná,ale správné spojení hlavice a rukojeti byla skutečně hi-tech té doby a dlouho trvalo než se ji povedlo zvládnout. Keramické a kamenné hlavice se snadno tříštily, ale mnoho alternativ na boj zblízka nebylo: kopí, sekery, první meče vše bylo materiálově dost problematické, případně drahé. Jak se začal více využívat kov kvalita palcátu se o dost zlepšila ale současně se otevřel prostor pro technologicky náročnější zbraně. Rozsáhle využívali palcát například Egypťané, Mezoptámci, Asyřané.
Na ovládnutí palcátu není potřeba žádná velká zručnost proti kopí nebo dokonce luku, to je jeho výhoda, pokud se do boje vypravují zemědělci a není čas je řádně vycvičit. Zato je třeba dost síly. Silná stránka této zbraně je útok na hlavu, která je u člověka špatně chráněná, velmi na ráně a proti zvířatům velmi křehká, samozřejmě při veliké dopadové energii hlavice je úder palcátem nebezpečný kamkoli(zanotujme si spolu :“Víte jak to bolí, baseballovou holí“) nicméně už to není tak markantní. Nevýhody jsou pak četné, zbraň jak je těžká na konec, je málo obratná, má malý dosah, a bojovník musí být dost silný a vytrvalý, jinak se rychle unaví. Palcát se opravdu nehodí na nic jiného než do války, strom s ním neporazíte, obilí nevymlátíte a na zvířata s jejich odolnými hlavami a kůží platí více šípy, oštěpy a kopí tj. zbraně určené k průniku do hloubky a s větším dosahem. První palcáty byly z kamene nebo keramiky, méně často z bronzu. Hlavice byly hladké,jindy s výstupky nebo diskovité, to pro zvětšení ranivého efektu. Jak se objevila ochrana hlavy přilbou a nastoupily kovové zbraně palcát se sice technologicky zlepšil, ale ztratil své výhody a už se nikdy neobjevil jako hlavní armádní zbraň. S rostoucí úrovní zpracování kovů se více vyplatilo kopí a později meč, zbraně vybavené hroty a ostřími proniknou do těla za použití podstatně menší síly, takové zbraně můžou být lehčí a obratnější nebo s delším dosahem, než ty co se spoléhají na tupý drtivý úder.
Palcáty se dále používaly na všech bojištích, ale byla to spíše okrajová zbraň, hodně se používal kov. Východní bojovníci používali nejvíce zbraně s hladkou kulovitou hlavicí. Jiná situace nastala se zlepšováním kvality zbrojí v Evropě, k poškození zbroje bylo potřeba stále více brutálního násilí. Bojovníci potřebovali pádné zbraně, které si dokázaly s pancíři poradit. Sekery, válečná kladiva a palcáty, všechno pádné zbraně těžké na konec, které rozmachem naberou tu správnou dávku kinetické energie. Hlavice palcátu musely být způsobilé k proražení zbroje, buď vypadaly jako ostnatá koule, nebo se skládaly z plochých trojúhelníkových per, obojí sloužilo k soustředění síly na menší plochu. S palcátem s hlavicí z per bývá vyobrazován Jan Žižka. Nicméně dále platilo, že vládnout podobnou zbraní je velmi vyčerpávající. A nenechte se zmást zdánlivě malou hmotností do dvou kilogramů, která není větší, než u bitevního meče pro jednu a půl ruky, vyvážení je úplně jiné. Říká se, že rytíř nevydržel kladivo nebo palcát používat delší dobu a střídal ho s mečem.
Palcát byl více zbraní jezdce než pěšáka, ale lákavá na něm byla výrobní jednoduchost. „Sociální“ varianty palcátu sloužily těm pěším bojovníkům, kteří neměli prostředky na nákladné zbraně, byly to v podstatě jen dřevěné palice opatřené hroty. Další tradiční místo palcátu bylo v rukou ozbrojených, duchovních, protože byl vnímán jako zbraň, která neprolévá krev. Jak končil středověk zmizel z bojišť i palcát a poslední ozvěnou byly zákopové bijáky z první světové války. Ale pro svoji dlouhou historii býval palcát odedávna označením vysokých velitelů. Když se nad tím zamyslíme palcát je pro velitele vhodný nejen jako tradiční symbol, ale je i velmi praktický. Lze ho držet neustále v ruce a tak jste neustále ozbrojeni (u meče by to vypadalo divně, všichni jsou zvyklí, že čepel bývá kryta pokud se nechystá útok). Jeho pádnost zaručí, že případný útočník je otřesen, ať ho trefíte kamkoli a jakoukoli částí hlavice. Navíc s ním lze ukazovat k ilustraci svých rozkazů, mlátit do stolu k uklidňování rozhádaných podřízených, výchovně někoho naklepnout bez rizika zranění a podobně. Ono snad ani nejde vybrat lépe.
Faraoni mívali skutečný palcát a demonstrativně s ním vyráželi mozek z hlavy svým nepřátelům jak dokazují staroegyptské památky. Skutečnou zbraň měli i polní velitelé řady epoch, jako symbol i osobní zbraň. Králové používali ceremoniální palcát neboli žezlo. I když čas králů skončil palcáty jsou s námi jako symboly autority. Na Ukrajině je palcát (bulava) dodnes označením hodnosti prezidenta i jiné státy mají palcáty jako označení postavení vysokých činitelů. Kdo se zúčastnil nějaké promoce určitě si pamatuje na zdobené hole s hlavicí, akademický symbol té které školy-ceremoniální palcát, který nejspíš zůstal po duchovních, kdysi hlavních nositelích vzdělanosti.
