Jak blafovat o boji s pistolí

Volný cyklus o zbraních a boji. O principech boje s pistolí pro ty, co nestřílejí. Nošení a používání pistolí a revolverů vyvolává takové diskuze , že problematika skoro patří do vzdělání internetového diskutéra. Obecný článek, který nereflektuje na aktuální události.

Poznámka do začátku: tento díl se věnuje jen vlastnímu boji, okrajově psychologii a vůbec se nevěnuje právním aspektům.

Pistole a revolvery jsou v bitvě čistě záložní zbraně s účinným dostřelem slabých padesát metrů a nevalnou průbojností. V civilních střetech v dobách míru je to naopak nejsilnější běžná výzbroj. Dvěma zásahy dokáží obvykle protivníka okamžitě zastavit a vyřadit z boje. Jejich rozměry a hmotnost z nich dělají doslova osobní zbraně, se kterými můžete i spát. Samonabíjecí pistole využívá zpětný ráz k nabíjení nábojů ze zásobníku do komory a mívá zásobník se sedmi až  dvaceti(ale většinou přibližně patnácti) náboji, podle velikosti zbraně. Revolver má otočný válec s pěti až šesti náboji. Přestože samonabíjecí pistole jsou početnější a považované za technologicky pokročilejší a přestože se považují ze srovnatelně spolehlivé jako revolvery, obě řešení existují paralelně. Praxe dokazuje, že v obranných situacích je okamžitá kapacita pěti nábojů většinou dostatečná, proto jsou revolvery stále používané, hlavně pro obrannou střelbu nebo jako záložní zbraně. Jsou jednoduché a je pro ně široký výběr střeliva.Slovo pistole používám v dalším textu jako synonymum pro „krátká palná zbraň.“

Pistole se může leckomu zdát definitivní a všespasitelná, ale ono to tak zdaleka není.  Pro pochopení jejích omezení je potřeba si uvědomit 1/ Nikomu nemůže zaručit absolutní ochranu a převahu. 2/ Můžete, ale nemusíte ji použít, podle úvahy 3/ Není univerzální. Jsou situace, pro které se nehodí i když konflikt probíhá v mezích jejího dostřelu a účinnosti.

Excelentní schopnost zastavit protivníka je poněkud znehodnocena tím, že je to obvykle dosaženo vážným zraněním nebo smrtí. V reálném boji nejde pistoli použít tak, aby protivník byl s jistotou jen poraněn. Není technicky možné dosáhnout takové přesnosti střelby, aby například šlo vyřadit končetinu se zbraní, při sportovní střelbě na statické terče lze zasahovat i menší cíle, ale v bojových podmínkách podobné pokusy nemají smysl, snad výjimečně, v okrajových situacích, například  v opravdu dostatečném odstupu od protivníka bez střelné zbraně, nebo při snaze zastavit prchajícího a stejně není záruka, že se to podaří. Bojová střelba se vede na vitální zóny lidského těla,na střed hrudníku, vzácně na pánev a pokud zásahy na trup selžou, pak na hlavu. Střílí se v sériích dvou, někdy tří a více ran, vše je podřízeno tomu, aby byl protivník okamžitě vyřazen. Bojovník, který se rozhodnul použít pistoli se rozhodnul pro použití potenciálně smrtící síly. Řada zasažených jistě životem vyvázne, ale bojovník nemá pod kontrolou, kteří to budou.

Pistole je zbraň pro boj bez fyzického kontaktu s protivníkem. Bojová střelba se nacvičuje do takových 25-30 metrů. V městské džungli se většinou střílí doslova na pár metrů. Příprava k použití je jednoduchá: vytasit z pouzdra a zamířit. Většina dnes nosí samonabíjecí pistole s nábojem v komoře. Moderní zbraně jsou na to konstrukčně uzpůsobené, takže jde o bezpečné chování. Revolver se ani jinak než připravený k výstřelu na první stisk nenosí.  U nenabité samonabíjecí pistole je potřeba ještě natáhnout závěr a tím zasunout náboj do komory, takto zbraň nosí menšina. Obě varianty musí bojovník nacvičit jako plynulý sled pohybů, jedinou akci. Po příslušném výcviku lze tasit, zamířit a vypálit dvojstřel(a samozřejmě zasáhnout) lehce pod hranicí dvou vteřin(to je takový bojový standart, experti jsou mnohem rychlejší)  odhodlaný útočník může zatím urazit více metrů. V přímém kontaktu už pak nemusí jít tasit a možná bude potřeba bojovat holýma rukama, nebo chladnou zbraní, alespoň dokud se nepodaří vytvořit podmínky k přípravě pistole. Boj v kontaktu s ochranou zbraně před uzmutím protivníkem a uvolnění se k tasení je součást umění boje s pistolí. Nouzové použití jako úderové zbraně je možné, ale spíš v situaci kdy bojovník protivníka nechce těžce poranit, kdo má čas se pistolí rozmáchnout mívá dost času i na střílení. Úder může být někdy východiskem z nouze kvůli závadě na zbrani. Základní pohyby jsou bodnutí hlavní(vydrží to) a úder patkou pažbičky.

Umění střelby je pro boj s pistolí nezbytná, ale zdaleka ne jediná podmínka. Kdo si myslí že stačí jen umět střílet říká si o veliké problémy. Takový člověk sice vzorně tasí ale bude zasažen, protože zůstal jako na střelnici, místo aby se nejdříve kryl. Takový člověk se zbytečně dostane do přetahování o zbraň, nebo podlehne bojovému stresu a udělá hloupost.

V bojové střelbě se míří zvláštním způsobem, který využívá přirozenou schopnost orientace v prostoru. Každý dokáže ukázat prstem na to co potřebuje. Na „ukazovací reflex“ se pak výcvikem naroubuje zbraň. Zbraň se „zapíchne“ do cíle a skončí s mířidly před očima pak je možné letmo zkontrolovat mířidla a stisknout spoušť. S rostoucí vzdáleností lze podle mířidel zbraň jemně korigovat, na krátké vzdálenosti nejsou mířidla v podstatě potřeba, ale bojovník by je měl alespoň okrajově vnímat. Jen v nejvyšší nouzi se střílí od pasu nebo z jakékoli polohy kdy ústí míří k protivníkovi. Pokud ale nejde v podstatě o kontaktní vzdálenosti riziko minutí je nemalé se všemi důsledky včetně zasažení nezúčastněných.

Při představě o výstřelu se laik zabývá hlavně tím životně důležitým pohybem ukazováku na spoušti, nebo smrtelně důležitým, záleží na úhlu pohledu. Už jen ten pohyb je speciální dovednost a navíc se do boje zapojuje celé tělo.  Postoje a pozice pro střelbu jsou vymyšleny co nejstabilnější a vhodné ke kontrole zpětných rázů. Protože pohyby s pistolí nejsou úplně přirozené bojovník trénuje krom tasení zdánlivě banální a samozřejmé akce: zaujímání různých střeleckých poloh, chůzi a klus se zbraní, pohyby pro přenesení střelby na jiný cíl, obrat a půlobraty s tasením , správné pozice pro krytí a střelbu zpoza krytu atd. Tak aby dokázal za všech podmínek udržet jemnou nervosvalovou souhru potřebnou k plynulému tasení, k míření „zapíchnutím“ a kontrole zpětných rázů nezbytné k rychlým sériím výstřelů. K umění střelby patří také technické vědomosti o zbrani a schopnost řešit drobné závady přímo během boje. Stejně tak je třeba mít ponětí o dostřelu a průbojnosti.

Další zásadní zbraní bojovníka s pistolí je jeho rozum. Neboť ten stanovuje taktiku. Taktika začíná už průběžnou pozorností bojovníka, předvídáním vývoje situace, a pokud je v roli potenciálního obránce pak také předcházením konfliktům. Taktika určuje sled rozhodnutí. Je třeba vědět kdy tasit, kdy střílet, kdy se krýt, jak se pohybovat v prostoru střetu, kdy přebíjet apod. Laik má pocit, že je přece jasné kdy tasit a střílet a ono není a tak je to i s ostatními rozhodnutími. Bojovník studuje řešení modelových situací, případně si i nacvičuje modelové scénáře přímo na střelnici, tak má v mysli uložené základní mentální vzory, které mu pomohou lépe se rozhodnout ve velké části reálných situací. V cvičných podmínkách se dá vytvořit i stres(časová tíseň, fyzická námaha, střelba po nácviku boje zblízka…) a to zase zlepší šance ve skutečném střetu.

Jakmile nastává bojová situace bojovník se řídí jednak taktickými pravidly tj. optimální postup, k tomu aby vyšel ze střetu vítězně. A „hodní“ potom ještě přidají eticko-právní principy, které někdy mohou být v konfliktu s čistou taktikou. Například z taktického hlediska není vhodné tasit pistoli, pokud vzápětí budou potřeba volné ruce, nebo má právě přednost vyhledání krytu. Z taktického hlediska není dobré tasit, když ukázání zbraně hrozí kumulací dosud relativně neškodného konfliktu. Z právního hlediska není vhodné tasit, pokud naplníte skutkovou příčinu trestného činu vyhrožování osobě nebo skupině osob. Z taktického hlediska bude nejspíš tendence střílet dříve, než při striktním dodržování zákona o  nutné obraně. Z etického i právního hlediska bude mít bojovník starost o nezúčastněné osoby.

Bojovník si musí rozum udržet pokud možno nezkalený při jakémkoli střetu, nejenom tom na pistole. Ideálně je co nejodolnější proti bojovému stresu, i když agresivnímu ladění se dá vyhnout v boji jen těžko. Zbraň prakticky nemá vyvolávat emoce, protože ty oslabují. Bojovník nepodléhá přehnané sebedůvěře v sílu své zbraně, protože pak ho nepřekvapí, když selže. Bojovník se nebojí zbraň použít protože to přísluší pouze potenciálním obětem. Samotná zbraň nijak nemá vyvolávat ješitnost, bojovník nepodlehne nutkání k samoúčelné demonstraci síly. Takové ukázky patří  ke starobylému pojetí boje a právě to pistole porušuje. Bojovník má radost především ze souhry těla a zbraně, ze svých schopností. A pokud dojde na opravdový střet, myslí a vnímá trochu odosobněně , protože přes prázdnou mysl proudí podněty volně a použití nacvičených dovedností není rušeno.

K použití plného potenciálu pistole je potřeba umět vše výše uvedené a ještě něco navíc a ani pak pistole samozřejmě nezaručuje absolutní ochranu a převahu. Realita je samozřejmě úplně jiná a zdaleka ne každý kdo nosí pistoli je takhle dokonale připraven. Ale pistole je tak účinná zbraň že každému poskytne určitou službu. Pro spořádaného občana je potřeba minimálně taková úroveň dovednosti, aby nebyli ohroženi nezúčastnění, což je v ČR v podstatě garantováno zkouškou. Neúplně vycvičený člověk, ale musí počítat s tím že má k dispozici jen omezenou bojovou kapacitu.  Náhoda přece jen přeje připravenému.  Jinak, popravdě řečeno, praxe je taková, že v Evropě se nekonfliktní občan jen málokdy dostane do boje s protivníky, kteří dokáží čelit pouhé hrozbě palnou zbraní, hrozba pistolí obvykle civilní střet ukončí.

Obecně platí, že výcvik potlačuje nezdravé mínění o zbrani, kdo se bojí jejího použití tomu drily dokáží potlačit nerozhodnost a zábrany při střelbě proti druhému člověku( existuje pro to hezké označení: návyk na lidský cíl). Kdo podléhá přehnané sebedůvěře ve zbraň ten během výcviku tvrdě narazí na limity vlastních možností. Vědomí omezení vlastní bojové síly většinu lidí vrátí pěkně zpátky na zem. Bojovník vnímá sebe a svou zbraň, ne představu sobě a své zbrani.

PS: původně jsem připravoval článek o úskalích intervenční války, ale když zrovna na blogu běží diskuze o případu obrany pistolí vytáhnul jsem z archivu raději tohle, i když to není vůbec psané k události v Tanvaldu. Další díly budou "Pistole v našich myslích a rozhovorech" a "Jak být pistolníkem v ČR"