FAE !

Volný cyklus o zbraních a boji. Blíží se obodobí ohňostrojů , k tomu patří pomyšlení na ty největší prskavky vůbec. Článek o jednom z vrcholů konvenčního zbraňového arzenálu. Explozí není výjimečně hlasitá, ale ten vykřičník se k ní zkrátka hodí. Zbraň velmi silná a ve své konvenčnosti nekonvenční.Jako exkurze pod svíčku spalovacího motoru.

BLU 82B neboli "sekač sedmikrásek" v akci, smrtící radius až 300 m

Fuel-air explosive, thermobaric bomb, palivová bomba, vakuová bomba, aerosolová bomba, objemově detonující bomba. Pod těmito a jinými názvy vystupuje na bojištích skupina zvláště ničivých zbraní, které jsou proti lidem účinnější než většina obvyklé munice. Jsou to takové prskavky z Pekla.

Klasická „železná“ letecká bomba, nebo dělostřelecký granát to je rychlá exploze, která trhá na kusy železobeton. V epicentru výbuchu panují kruté podmínky, které se ale se vzdáleností rychle zlepšují, síla rázové vlny klesá s teoreticky s druhou mocninou vzdálenosti. Jenomže není všechno na světě z železobetonu a oceli. Vojáci rozlišují „tvrdé“ cíle(pancéřované,chráněné,  obrněná vozidla, bunkry) a „měkké“ cíle(nepancéřované, málo chráněné což je většina cílů). Proti nechráněnému cíli je tříštivá puma ne úplně vhodná. Koncentrovaná energie, která by jinak trhala opevnění na kusy sice zničí i obyčejné budovy a zabije lidi, ale zatímco v epicentru výbuchu je ničivost bohatě předimenzovaná, na okrajích se jí jaksi nedostává, obránci přežívají v dírách a málo opevněných krytech doslova kousek od výbuchu. Rozsah úplného zničení je při útoku na „měkké“ cíle neúměrně malý, vzhledem k hmotnosti a výkonu zbraně. Problém lze zčásti obejít, pokud si uvědomíte, že nechráněné cíle obvykle také hoří. Proto byly vytvořeny zbraně, které rozmetají do okolí množství hořlavin a zažehnou je, fosforové a napalmové pumy jsou vzorným příkladem. Jenomže to jsme se právě vzdali tlakové vlny. Zbrojaři problém úspěšně vyřešili a dali světu zbraně které poskytují obojí.

K tomu je potřeba s energií nakládat jinak, energii obsaženou ve zbrani je potřeba „naředit“, rozdělit rovnoměrněji do většího prostoru, zvýšit dosah exploze při zachování účinku, který je ještě dostatečný proti „měkkému“ cíli, současně je potřeba zachovat alespoň část zápalného charakteru.

Možná jste slyšeli příběhy průmyslových havárií typu: chlapík zajel s traktorem do haly dřevařského provozu a následoval výbuch, který halu zničil. To vybuchnul rozptýlený dřevěný prach od zášlehu z výfuku. Moučná sila a uhelné doly, kde exploduje nejenom metan, ale i uhelný prach, to jsou další místa takovýchto tragédií. Hořlavina v disperzi se vzduchem se neočekávaně změnila ve výbušninu. Obrovská reakční plocha dala prostému hoření na vzduchu bleskový, explozivní průběh. Prosté směsi plyn-vzduch a aerosoly fungují úplně stejně. Tento jev prostě zbrojařům nemohl ujít. Pokud se podaří do zbraně začlenit hořlavinu místo výbušniny, to je jako vyhrát fyzikální jackpot. Zbraň, která si vezme oxidační činidlo jako kyslík ze vzduchu na místě útoku ho nemusí mít uvnitř a tím se uvolní místo pro více energie, mnohem více. Srovnejte : TNT cca 4,2 MJ/ kg a benzin 46,4 MJ/kg(32MJ/l) to je asi desetkrát více. Díky tomu může mít 1180 kg vážící BLU 76/B(palivová puma made in USA) ekvivalent 9tun TNT. Exploze jemně rozptýlených hořlavin jsou typicky „pomalé“ Reakce probíhá ve velkém objemu, proto se nevytváří zdaleka tak intenzivní tlaková vlna, zato dosah a trvání je větší, z principu dojde k vytvoření masy žhavých plynů, která je nesrovnatelně objemnější, než od běžné výbušniny. Tato masa expanduje, až její setrvačnost vytvoří v oblasti podtlak, pak následuje opětovné smrštění, které vytvoří pozitivní tlakovou vlnu a oblak znovu expanduje. Výbuch takové zbraně vytváří dlouhé tlakové špičky s oběma znaménky, hlavní jsou samozřejmě ty první dvě, ale nastane několik impulsů, než se vzdušná masa uklidní. V každém případě jsou tlakové špičky delší než u běžných výbušnin a to umocňuje jejich účinek. Vyvázání kyslíku napomáhá první negativní tlakové fázi. Z těchto principů pochází některá označení pro zbraně s výbuchem jemně rozptýlené hořlaviny: "termobarická" protože vyvolá ničivou změnu tlaku a teploty, "objemově detonující" protože výbuch nastává ve velkém objemu,  a naprosto nesprávné, ale zajímavě znějící  "vakuová" což vypichuje fakt že negativní fáze tlakové vlny je specificky výrazná.

Ve zpravodajství a popularizačních textech názvosloví není jednotné. Ale asi nejblíže pravdě je mluvit obecně o termobarických(případně objemově detonujících) zbraních a  rozlišovat jednotlivé druhy náplní.

Je několik způsobů jak hořlavinu do zbraně začlenit.

Nejlogičtější je vmíchat hořlavinu do výbušniny, bude rozptýlena přímo výbuchem a bude hořet v rámci výbuchu, čímž ho umocní. Takové náplni se říká „slurry explozive“ kašovitá výbušnina, fyzikálně jde o směsi s práškosou složkou. Zdá se že vazké a gelovité materiály se dobře rozptylují do hořlavého oblaku a kromě toho jsou jako výbušniny málo choulostivé. Čím více okysličovadel, tím rychlejší bude výbuch a směs je více klasickou trhavinou s rychlejší tlakovou vlnou.(Slurry explosives tohoto typu jsou hojně používané průmyslové trhaviny) Více hořlavin znamená pomalejší explozi a následné bleskové hoření/explozi jemně rozptýlených látek – základní princip termobarické zbraně. Typickou kombinací je práškový hliník, polystyren a dusičnan amonný(americká BLU 82B).

Přímo inspirovaná oněmi průmyslovými nehodami je metoda vytvoření oblaku z práškové hořlaviny např. směs hliníkového prášku a nitrocelulozy tzv. „reactive surround“ (český ekvivalent jsem nenašel, snad „reaktivní prostředí“, „reaktivní obklopení“).

Poslední a podle mě nejošklivější řešení, je vytvoření aerosolu z tekuté hořlaviny- vzduchovo palivová bomba, fuel air explolsive, FAE. Tato metoda má sice své slabiny, ale má potenciál dosáhnout obrovského obsahu energie s vysokým účinkem proti lidem.FAE obsahuje hlavní palivovou složku a k ní dvě pomocné výbušné nálože. Po aktivaci první pomocný výbuch rozptýlí hořlavinu do aerosolového oblaku, pak exploduje druhá pomocná nálož, která oblak zažehne.

Jak je FAE výrazně profilovaná proti lidem, následky podle toho vypadají. Aerosol proniká všude, do zákopů a děr, do vzduchotechniky, může proniknout i pod oblečení. Ochrana proti aerosolu je velmi svízelná, u dělostřeleckého granátu stačí být v pořádné díře a pokud nespadne přímo do ní, je člověk zachráněn. Tváří v tvář termobarickým zbraním je tato ochrana najednou nedostatečná. I když nezničí pevné úkryty, aerosol a případně následná tlaková vlna si najdou cestu nejslabším místem dovnitř. I když se aerosol nevytvoří, stejně bude palivo hořet jako napalmová puma, i když palivo náhodou nevzplane je jedovaté. FAE je skutečný postrach všeho živého. Ostatní termobarické zbraně jsou v těsném závěsu.

FAE a každá jiná termobarická zbraň působí svojí vícefázovou tlakovou vlnou. To znamená těžká až smrtelná vnitřní zranění, často bez zevních známek poranění.  Především negativní tlakový puls trhá plíce. Poškození vnitřních orgánů, ztráta sluchu proražením bubínků a zničením vnitřního ucha, ztráta zraku to jsou jiné následky tlakové vlny, která má mnohem větší dosah než tepelný účinek. Uzavřené prostory účinky tlakové vlny podporují, protože ta místo, aby se rozptýlila se odráží od překážek. Ulice, soutěsky, interiéry objektů, jeskyně, to jsou místa kde bude útok více ničivý. Přímo v oblasti hořlavinového oblaku se pak vzduch nakrátko změní v oheň, rozsáhlé popáleniny často dýchacích cest, to jsou další následky zásahu termobarickou zbraní. Moderní kevlarové pancíře, které jednotlivce tak dobře chrání proti střepinám jsou proti tlakové vlně a vlezlému aerosolu k ničemu.  Přitom termobarická zbraň a FAE zvláště není v porovnání s jinou municí nijak drahá. Z vojenského hlediska je to tedy zbraň levná a dobrá. Z humanitárního hlediska se považuje za zbraň s nelidskými účinky a je snaha ji regulovat.  Ale je to fraška, podobně jako s pěchotními minami(ty jsou také levné a „dobré“). Jejich hodnota v bitvě je příliš vysoká a jejich účinky  nejsou zas o tolik strašlivější než u klasických zápalných a tříštivých bomb.(Něco takového jako humánní pumu lze nalézt jen těžko což správně vypichují média když vymyslela absurdní spojení „humanitární bombardování“)

Obě hlavní mocnosti tj. USA i Ruská federace termobarické zbraně vyvíjí a vyrábí a spousta států také. Oblíbená paliva pro palivové pumy jsou ethylen oxid a propylen oxid, pro slurry explosive a reactive surround jsou evergreeny práškové kovy, nejnovější náplně jsou samozřejmě utajovány v současnosti údajně existuje již třetí generace těchto zbraní. Přes extrémní ničivost vzduchovo palivových bomb jsou ale více používané zbraně na principu slurry explozive, protože jsou univerzálnější(lepší proti instalacím) a méně citlivé na povětrnostní vlivy.

Termobarické zbraně existují v řadě velikostí. Od 25 mm granátů, až po mnohatunové zbraně. Střely z granátometů a pěchotní rakety, když vlétnou oknem nebo dírou ve zdi do menších objektů vytvoří oblak hořlavin o objemu jednotek až desítek krychlových metrů a kompletně vyhubí osazenstvo, ať se kryje jak dobře chce, to se s jinou pěchotní zbraní dá udělat jen těžko. Obávané na bojišti jsou mnohohlavňové raketomety, které při útoku na plošné cíle používají termobarickou náplň a zasahují své cíle na desítky kilometrů hlavicemi s obsahem kolem metráku paliva či jiné termobarické náplně.(např. ruský Smerč). Letecké pumy začínají na hmotnosti desítek kilogramů a končí doslova monstry. Opravdu velké letecké pumy jsou už srovnatelné s atomovými zbraněmi nejmenších ráží, jde o zbraně s ekvivalentem desítek tun TNT, schopné ničit celé čtvrti běžné zástavby  ruský takzvaný „Otec všech bomb“ je FAE(snad)  těžká snad kolem 9 tun má ekvivalent kolem 40tun TNT. Pro srovnání, americká MOAB GBU 43 neboli mother of all bombs váží podobně, má ekvivalent 11 tun, ale je plněná převážně výbušninou, patří tudíž do jiné kategorie a nejmenší seriová atomová zbraň měla ekvivalent méně jak 20 tun TNT.

Kromě bezuzdného ničení a zabíjení se termobarické zbraně používají i jako pracovní nálože k vytváření přistávacích ploch v zalesněném terénu a zkouší se i na odminování, i když v této roli není jisté zda budou použitelné, některé americké pokusy v Iráku dopadly neúspěšně.

Asi první větší nasazení termobarických zbraní patří pravděpodobně Rusům při incidentu na hranici s Čínou r.1969, různé mlhavé popisy líčí zabité Číňany jako popálené nebo bez zjevného poranění, údajně byl útok velmi náhlý, krátký a ztráty byly nezvykle vysoké. Záhadologové spekulovali nad různými progresivními zbraněmi, ale účinek přesně odpovídá masivnímu použití  termobarické munice. Rusové pak s jistotou použili tyto zbraně v Afghánistánu a především v Čečensku v Grozném. Američané použili menší množství ve Vietnamu i když to nikde není oficiálně napsané a jediné dokumentované použití je vytváření přistávacích ploch v džungli, pak v Afghánistánu při boji o pevnostní komplexy v horách a zčásti i v Iráku.

Zpravodajství bere použití termobarických zbraní jako důkaz nelidskosti dotyčné strany. Ale po seznámení se s principem je jasné, že to je poněkud jinak. Když víme, že umožní přenést několikanásobně vyšší energii na cíl, aniž by nějak výrazně porušovaly zažité principy konvenčního válčení, těžko se najde voják, co by je vyřadil z používání. To by bylo proti taktickým i strategickým principům. Termobarické zbraně jsou velmi dobré při útoku na plošné cíle, kde jsou cenné pro svůj poměr hmotnost výkon. Přímo vynikající jsou jako prostředek pro boj ve městě, kde zčásti odstraňují problémy na straně útočníka. Termobarické zbraně si dobře poradí s oponenty důkladně krytými v budovách a horách trosek. Stalingrad opakovaně přeoraný těžkými zbraněmi a stejně nedobytý je příkladem, jak těžko se ve městě bojuje proti odhodlaným obráncům. To že se před termobarickými zbraněmi špatně kryje však platí jak pro bojovníky, tak pro civilisty. Ti se velmi snadno stanou vedlejšími oběťmi takového útoku. Improvizace, které docela platí proti klasickým pumám tady často selžou, i kryty konstruované proti bombardování mohou selhat pokud se nemyslelo na specifika této třídy zbraní, objekt musí být oddělen od okolní atmosféry(i když ne nutně zcela utěsněn) vzduchotechnika bývá slabinou a může se stát cestou pro vstup aerosolu dovnitř... Nejlepší je samozřejmě na místě úderu vůbec nebýt.  Jediný způsob, jak termobarické zbraně omezit, je neválčit. Pokud se válčit a zbrojit bude, čeká tuto třídu zbraní jen ta nejsvětlejší budoucnost.