Adolf Hitler se zásadně vyhýbal ekonomickým otázkám. Stát pro něj nebyla firma, ale pouto krve. I jeho údajná poslední slova potvrzovala jeho neměnné přesvědčení o nezbytnosti nacionalismu.
To byl jeho Kampf.
Když jsem se při toulkách Bádenskem-Württemberskem, oblastí Německa na pomezí Švýcarska a Francie, procházel jedním malým zapadlým městečkem, připomněl jsem si, co dávno vím. Co ví každý z nás, ale jako u všeho ostatního, to jen někam zasuneme. Miliony státních zaměstnanců zemřely pro Hitlera. Být státním zaměstnancem má dvojí tvář. Uživatelsky přívětivou, a otrocky fatální.
Přiznám se, že jsem z “Main Kampf” četl jen vybrané části. Stejně jako se dnes nedívám na projevy současných vůdců a z mého mládí si vybavuji můj nezájem o projevy Gustava Husáka a jeho boje proti imerialismu. Boje za světový mír. Každý z vůdců má “Dein Kampf”, česky "svůj boj". Jejich silou je, že pro svůj boj dokáží strhnout ostatní. Boj za klimatické změny, boj proti koronaviru… Boj je synonymum pro násilnou činnost. Přitom tam prosakují obavy, bojení se. Kdo se nebojí, nemůže bojovat.
Když Hitler bojoval za “svůj” lid, přidali se k němu miliony lidí. Němci, Rakušané, Češi, Ukrajinci, Maďaři Bulhaři... Dobové fotografie jsou fascinující. Hajlování, semknutí, nadšení, připravenost k činům. Odevzdanost vůdci. Jeden ohromný zážitek. Máme chlapa, který nám poradí, co v životě dělat.
Jsem rád, že jsem v té době nežil, skončil bych v koncentračním táboře. Odevzdání se davu, není mou silnou stránkou. Mám také štěstí, že jsem v dospělosti nežil za komančů, skončil bych v lapáku. Příčil se mi boj za lid, kde vyzbrojení zaměstnanci státu stříleli do lidí své krve, jen proto, že chtěli své štěstí zkusit jinde. Za komančů jsem byl v menšině. Většině tento stav vyhovoval. Jako vždy v minulosti. Šli za Caesary, Napoleony, Hitlery - šli uskutečnit cizí boj.
Jak je to dnes? Mnoho let po revoluci jsem věřil, že bezduché následování vůdců je v naší kotlině za námi. Domnívám se, že se vyvíjí nejen jednotlivé bytosti, ale i celé národy a entity. Václava Havla jsem vnímal jako člověka, nebyl to bojovník se strachem, ale přítel Dalajlámy, symbolu šíření klidu a míru, přítel Micka Jaggera a nepodlehnutí davu (Satisfaction). Písemné poděkování od Václava Havla, mi bylo dopisem, nikoli vůlí vůdce.
Zpět do Německa. Na hřbitově, daleko od Berlína, jsem na úředním pomníku četl:
Unseren cefallenen und vermissten. Ihre opfer mahnen zum frieden. Naši padlí...
Na pomnících konkrétních rodin tohoto malého německého městečka, jsem s ohledem na předchozí myšlenky viděl spíš toto:
Státní zaměstnanec, Anton Rirn, zemřel 1943
Státní zaměstnanec, Josef Schmidt, zemřel 1944
Státní zaměstnanec, Oskar Walter, zemřel 1944 v Rusku
Státní zaměstnanec, svobodník August Kirn, zemřel 1944 v Chorvatku
Státní zaměstnanec, poddůstojník Ludwig Helbling, zemřel 1944 v Rusku
Státní zaměstnanec, poddůstojník Isidor Steimer, zemřel 1943 v Rusku
Stali se státními zaměstnanci dobrovolně? Jaké byly jejich pocity, když dostali první oblečení, první státní plat? První plat na který se složili jejich sousedé. Mohli odmítnout vstup do státních služeb? Co by s nimi udělali soudci, kdyby řekli, že pro stát pracovat nebudou, že boj Adolfa Hitlera není jejich bojem? Co by jim řekli soudci, kdyby jim s čistým srdcem řekli, že nemají obavu o německý národ? Že věří, že i bez války Němci přežijí.
Byl tento kraj v sousedství Francouzů a Švýcarů, s pěknou půdou a horami za zády, místem, kde se snadno šířili obavy? Možná ano, za Třicetileté války, války mezi obavou, zda je Bůh jeden, nebo tři (otec, syn a duch svatý) - zde zaměstnanci vůdců vyvraždili celá městečka.
Možná je to jen věčné místo věčné školy, kde se místní lidé učí rozlišovat mezi pravdou a iluzí. Mezi krásou přírody a ošemetností lidských tužeb.
