Ukradené děti

Tohle nesmíš, vydechnout bez roušky. Tohle nesmíš, chodit večer na procházku. Tohle nesmíš, nechodit k volbám. Tohle nesmíš, přejít na druhou stranu. Tohle nesmíš, jet na kole bez přilby.

Tohle nesmíš, umřít, kdy chceš. 

Tohle musíš, zaplatit daně i za ně. Tohle musíš, odevzdat své dítě do školy. Tohle musíš, ...

Ten seznam by byl velký a zástupy lidí, kteří by se tomu nedivili, asi taky. Krok za krokem ztrácíme svobodu. A mě se zdá, že zejména tu vnitřní. Hlídáme vnější. Máme právo na volbu zubaře, premiéra, školy, na výběr z tolika televizních kanálů, že nemám ponětí kolik jich jen v ČR. V minulosti takový výběr nebyl. Ale v něčem byl větší klid. Prostý člověk si uměl říct: “Tak to holt chodí, že páni mají svobodu, a my jsme jen jejich poddaní.” Dnes mám někdy dojem, že i poslední otrok si hraje na pána. S obojkem na krku, kamerou nad hlavou, žádá o svoje očkování, protože tak, to přece vždycky chtěl. Možná v dnešní době již otrok není správným pojmem, možná by bylo vhodnější nazvat jej botem. Naprogramovaným článkem. Jako je virtuální ústředna banky, která se tváří, že je živým člověkem. 

Otroci věděli, že jsou otroci. To bylo pro jejich psychiku fér. Tak to holt někdy chodí. Zato boti nevědí, že jsou boti. Tváří se jako lidé, jako páni. Už nemají tu moc bezmocných. Ztratili to nejcennější, co podle mě dělá člověka člověkem. Mají jen názory vychovaných. Ztratili schopnost tázat se na základní otázky. Mnohý otrok kdysi věděl, proč je otrokem a taky čas od času, si řekl, takhle ne. Boti znají jen tohle nesmíš, tohle musíš - protože ztratili schopnost otázku položit sami sobě. Proč musím platit daně i za ně? Proč nesmím jet na kole bez přilby? Nechci odpověď čtenáře. Rychlé odpovědi jsou jen vlastně spuštěné programy. Všichni umíme rychle odpovědět. Takto jsme vyučeni. Rychle odpovědět. Jenže já pátrám po tom vzácném prostoru, kdy klademe otázku a necháme ji působit. Má někdo právo mi říkat, jaké protipožární dveře musím mít ve svém domě? Jaký jsem pán, když si nesmím na tuto otázku odpovědět sám, ale musím se s někým poradit. 

Čas od času potkám lidi, kteří z nějakého důvodu, kontrolují druhé. Sami pod kontrolou, s programem bota, správně fungují ve své smyčce. Systém pak nepotřebuje tolik policajtů, když tito “páni” kontrolují druhé jako sebe sama. 

Velkou měrou se to učí od dětství. Která učitelka řekne Marušce, že žalovat na Pepíka není správné, že až ona tu nebude, bude to možná Pepík, který bude jejím sousedem? Která učitelka pochválí, když necháte opsat úkol? Která učitelka předává, že rychlé odpovědi jsou méně než přátelství.   

Co asi Hitler, Stalin, Gotwald, vnímali po smrti? Já když byl v nebi, tak jsem necítil ani vinu, ani pláč. Jen takové zvláštní ticho. Dříve jsem se často ptal, jak asi “osud” naloží s těmi, kdo páchali moc špatné věci. Lze vůbec odčinit některé hrozné zločiny? Udání souseda, že dal oděv partyzánům? Jak to odčinit? V regresích, ve vstupech do pro mě tajemného zákoutí, se svět rýsuje mnohem barvitěji. Slova musíš / nesmíš jsem během mnoha desítek vstupů nikdy neslyšel. Zločin a trest zde více vypadají jen jako pomocný nástroj zdejšího mozku - překladače nepřeložitelných úrovní vědění. Rozhodně nemají tu plochost či kauzalitu, kterou jim přikládáme. Mozek Dostojevského Kurnikovova zahloubaný do svého bludného kruhu viny, při střetnutí s Osudem přestane bouřit a vymýšlet další a další návaznosti. V regresích spíše jedno souvisí s druhým. Oběť s tyranem a tyran s oběťmi. 

Když jsem byl v nebi, měl jsem dojem, že je vše možné, že je vše dovolené, že všechno jsou jen cesty k větší moudrosti. Že nám nikdo neříká: Toto musíš, toto nesmíš. Že jsme jen v jedné velké škole, kde nejsou učitelky, ale tornáda a východy slunce jsou s námi nějak spojena, a našim jediným úkolem je celou tu rozmanitost načíst. Osud mi v tomto prostoru trochu připadal jako divoké zvíře. Když medvídě nebezpečně zkoumá strmý sráz, nedostane zákaz, velká medvědice ho neodežene, spíše jej provází i do nebezpečí, a tak se někdy i stane, že zahynou spolu, ale medvědi jako celek přežijí. Jinak řečeno, nedává mu policajta do hlavy, ale poskytuje mu svoji ochranu na každém jeho kroku. Bohužel jsem zažil, že si dospělý člověk nechal ukrást vlastní dítě - úřady, argumenty, vnitřními policajty - takový medvěd v nás, by to nikdy nedopustil. Pak je otázka, zda se jedním z největších zločinů dneška nestává to, že pohrdáme divokým zvířetem v nás a poslušně vstřebáváme programy pro boty.