Ti naši mladí, ti naši staří

Zarathuštra předvídal k jakému vnímání bude lidstvo směřovat. Žil ve znamení Berana a popisoval svět Ryb. Žil v době budování impérií a popisoval pilíře judaismu a křesťanství. Rozlišování dobra a zla.

Světla a tmy. Počátku a konce. Jing a jang.

Dualita minulých tisíciletí zřejmě ustupuje volání po jednotě. I v atmosféře minulého století se dalo vycítit, že dělení na Východ a na Západ je starou koncepcí založenou na zdůrazňování na oni a my, komunisté x kapitalisté, křesťané a pohané, aktivity ke spáse, nebo k věčnému zatracení. Dnes jsme asi všichni trochu jinde. Málokdo uvěří, že život je takto černobílý. Někdy dokonce natolik, že málem přestáváme rozlišovat co je dobro a co zlo, tedy to, na co jsme jako lidstvo dvatisíce let upírali pozornost. Jedním ze způsobů dualistického vidění světa je také zdůrazňování dělení na mladé a na staré. Budoucnost patří mládí! Úctu si zaslouží stáří! Hesla, která jsou toho důkazem. 

Vlastně ani sám nevím, zda jsem mlád, či stár. Cosi uvnitř se cítí jako pupen věčného mládí, jako rozkoš, která touží po životě, jenže obraz v zrcadle vytváří dojem, že mládí vypadá jinak. Občas slýchám, jak problematičtí jsou mladí lidé, jak chtějí chtějí všechno hned, kolika se dopouští chyb, jak již děti na základních školách neumí projevit úctu starším. Samozřejmě také slýchám, co s těmi stárnoucími lidmi, kteří poněkud přebujele zaplňují naši zem. Kdysi to bývalo jednodušší. Hluboce žitý dualismus dával jasné hranice od kud - pokud. Ať křesťané nebo komunisté, vždy tam dávali důraz na počátek a cíl. U křesťanů je to zrození Ježíše a jeho smrt jako předzvěst dosažení cíle. Pozemskou cestu bylo prostě nutné nějak přečkat a upínat se na cíl. Dokonce natolik, že často účel světil prostředky. Čarodějnice se upalovaly, pro jejich dobro, aby jejich duše dosáhly cíle. Gulagy i koncentrační tábory se také otvírali ve jménu svatého cíle. Jednotlivců na mučidlech, nebo v koncentračních táborech se nikdo neptal, zda se jim líbí na této cestě ke svatému cíli. Byly to jasné hranice mezi vírou a herezí. Mezi mladočechy a staročechy, mezi mladými a starými. 

Stáří požívalo úcty. Nezbedné dítě bylo možné ztrestat svržením ze skály, odložením či jiným trestem, neboť úcta k jedinci rostla úměrně k jeho věku. V kontextu tehdejšího věku naprosto srozumitelně. To pouze staří lidé věděli, jak přežít nebezpečné roky. Čím starší, tím spíše věděli, kde hledat zdroje vody v suchých letech a kam ustupovat před stoletou vodou. Také se dala předpokládat jejich jistá životní moudrost, kterou stvrzovali právě dožitím vysokého věku, při nelehkých rozhodováních o tom, zda kolaborovat, nebo se držet své víry a zbraně. Dnes často mladí nevnímají u starých lidí skoro žádnou z popsaných hodnot. Na stoleté vody máme zpracované plány, ten kdo jde stavět dům nevyhledává nejstaršího člena obce, aby se mu svěřil se svým záměrem. Také všichni dobře víme, že za svoji délku života nevděčí dnešní staří lidé své výjimečné prozřetelnosti, ale zejména státní lékařské péči. Není tedy jejich umem dožít se osmdesáti let, nemají recept pro mladé, jak toho dosáhnout. A také poměr. Kdy v jedné obci, v jednom kmeni se vždy našla desítka zdatných lidí, kteří mohli živit starého kmeta. Dnes, trochu nadneseně, čeká desítka starých na povinnou daň jednoho zdatného živnostníka. Stáří již není vzácností. Vzácností se stává spíše mládí. Mladí se nesnaží imitovat staré, jako tomu bývalo kdysi, ale naopak spíše staří imitují mladé a jsou i takoví, kteří si do vlasů a pod kůži pouští tísíce jedů, jen aby budily zdání, že jsou o pár let mladší.

Symbolem uplynulých let byly ryby. Jedna ryba nahoře, druhá dole. Dualismus duše a těla, nebo také Ježíše a Antikrista. Dnes jsme podle astrologů v jiné době, která nás prý podněcuje k hledání jednoty. Konec rozdělování lidu na budovatele a vlastizrádce, na muže a ženy… protože, co jsme mohli, to jsme zřejmě z důležitosti dualismu již zapsali do kolektivní paměti lidstva. Nyní je potřeba hledat jednotu. Faktem je, že každý z nás popíše mnoho rozdílů mezi mladými a starými. Co však mají společného? Co se jako červená niť vine od dítěte ke starci? 

Staré tělo se od mladého liší snad v každém aspektu. Přivoňte a pochovejte lidské miminko. S úsměvem a radostí mu utřete a napudrujte zadeček. Staří a mladí se liší v metabolických procesech, vzhledu, výkonu. Ale také efektivitě paměti, zraku, sluchu a z něj plynoucích kognitivních schopností, jako podkladu inteligence. 

Co je to tedy ve mně, co není ani mladé ani staré, respektive co jsem popsal jako pupen věčného mládí. Nebo co někdy někdy u mužů nazýváme věčným klukem. A my muži tomu u žen říkáme božská Múza. Co sjednocuje minulé s budoucím a dává skrze intuici porozumění smyslu života a životnímu údělu. Cosi, co navzdory síle kognitivních operací dokazujících fatálnost starodávné moudrosti “Prach jsi a v prach se obrátíš.”, brání destruktivním silám rychleji dosáhnout tohoto cíle a zaměřují se spíše na cestu, na laskavé, niterné propojení rozumu se srdcem. Na jednotu mládí a stáří v jednom člověku, v jednom národu i lidstvu. 

Vlastně jsem starý, jak se cítím. Čím více se ztotožňuji s tělem, tím prokazatelněji stárnu každou minutu. Moje zkušenost je, že čím více se zaměřuji na své nitro, tím více chápu, jak málo toho vím, jak mnoho toho toužím ještě poznat. Jak nepřesné je označení, zda jsem mlád či stár. Jen jakési tušení jednoty, že jsem, kde jsem.