Strašák jménem OSPOD

Vláda chce snížit stav úředníků o 10%. Taková prohlášení se opakují pravidelně, jsem k nim  skeptický, protože v minulosti ve skutečnosti většinou znamenaly nárůst státní administrativy. Naděje je to pěkná, začal bych u OSPODu.

Nechodím do hospody, neutápím se v alkoholu, jako hobby mám ovocný sad a v části volného času se snažím hledat porozumění v spletitých cestách současnosti a neztratit přitom svoji duši. Někdy mám pocit, že to, co jsem prožil, nebo prožívám je dobré sdělit. Vzpomínám si, jak za mnou asi před deseti lety, přišla do školního kabinetu děvčata s deváté třídy, aby mi nahlásila něco jako domácí násilí. Na tělocviku si všimly, že jedna žákyně má na těle několik podlitin. Poděkoval jsem jim a požádal jsem ono děvče, aby šla se mnou do kabinetu. Potvrdila mi, že ji matka o víkendu zbila. Protože jsem zároveň na škole působil jako výchovný poradce, zavolal jsem si maminku do školy, maminka měla volno a ještě toho dne přišla. Potvrdila, že dceru o víkendu zbila koštětem hlava nehlava. Našla u ni drogy, spojilo se to ještě s jinými problémy, ruply ji prý nervy - a stalo se, co se stalo. Obě mi pak potvrdili, že se jedná o mimořádný jev, že si nepamatují, kdy by k něčemu podobnému došlo. Ani nevěděli, kdy ji matka naposledy uhodila. Žákyně mi potvrdila, že ví, že jí má matka ráda. Matka mi řekla, že se bojí, co s její dcerou bude. Pak jsem se zachoval naprosto neformálně, a snad mi to z odstupem času nemůže již nikdo formálně vytknout, matce jsem poradil, aby napsala dceři asi na týden omluvenku, myslím, že i ona si vzala dovolenou, a tím jsem to téměř považoval za uzavřené. Telefonicky jsem si jenom na OSPODu ověřil, zda je tam nějak nevedou, a protože jsem se s paní na konci drátu znal osobně, tak jsem ji naznačil, co jsem viděl a jaký postup jsem jim doporučil. Po setkání se třídou po pěti letech, mi ona žákyně přinesla od maminky dárek, jako poděkování, a já jsem si uvědomil, jak snadné a nebezpečné mohlo tehdy být - začít řešit jejich problémy. Nabídnout jim úřední pomoc, kde dokázali své věci řešit sami.

Takových příkladů mohu popsat více. Při maturitní zkoušce jsem našel u žáka tahák. Jindy jsem našel, jak žáci natáčí učitele, atd. Vždy si uvědomuji, že je velmi jednoduché něco rozbít, zničit. Jednou z opomíjených pedagogických zásad je “aspoň neublížit”. Žádný učitel si na sebe nemůže brát tíhu zodpovědnosti za všechny děti které potkává, ale platí to i opačně, nikdy se nesetkáme se situací, že by všechny děti chtěly na sebe přijmout tíhu předpokladů (někdy si to pleteme se znalostmi) svého učitele. Proto je dobré, když si oba uvědomí, že minimem je, vzájemně si neublížit.

V popsaném případě, jsem nevykonal téměř nic, nevyplnil jsem formulář, nepodal jsem hlášení, nesvolal jsem výchovnou komisi, nepromlouval jsem zaníceně matce do výchovy. Spíše jsem přijal svět takový jaký je a nabídnul, aby měli čas být jako matka s dcerou. Teď jsem se dostal do podobné situace já sám. Manželka si našla jiného muže, a náš rodinný život převrátila vzhůru nohama. Detaily nejsou pro tuto úvahu podstatné, protože by to manželka zřejmě popisovala jinak. Důležité je, že jsme se ocitli na křižovatce. Děti jsem měl pozdě a mám je velmi rád. Staral jsem se o ně od přebalování a nošení v klokánce, až po psaní úkolů do školy. Snažil jsem se jim dát většinu svého volného času. Nikdy jsem je neuhodil, a mám za to, že jsem na ně ani nikdy nekřičel. Měli jsme velmi dobrý vztah. Jenže jsme se díky rozvodu dostali k OSPOdu. K orgánu sociálně právní ochrany dítěte. Starší plnoletý syn odešel z domu, mladšího (12) si matka vzala k sobě. Syna jsem tak během jednoho okamžiku přestal vidět. Nechtěl jsem vyvolávat spory a tak jsem (bohužel) nechal věci volně běžet. Za půl roku již ke mě syn nechtěl, a když na moji žádost se tím začal zabývat OSPOD, tak s každým dalším a dalším úkonem orgánu sociálně právní ochrany dítěte se syn vyjadřoval o mě negativněji. Snad až tak radikálně, že než žít se mnou, tak raději vůbec. To je v podstatě konec mé zpovědi. Mnoho lidí mi radilo, nech to být, dítě vyroste a samo si k tobě najde cestu. To se to radí. Je to jako věřícímu říkat, není tento Bůh, bude jiný.

Uvědomil jsem si v jakém byrokratickém a vychýleném světě žiji. OSPOD mi například dal lhůtu k nahlédnutí do spisu za 42 dní, odůvodnil to dovolenými a složitostí přípravy, protože když si chci udělat kopii ze spisu, tak musí zapsat, kterou stránku si kopíruji. Jako kdyby žádná z žen na OSPODu nebyla nikdy milující matkou. Kdyby byly, tak by věděly, že 42 dní k naprosto bezvýznamnému úkonu je pro milujícího rodiče, cesta peklem. Sepsaly formuláře, zaprotokolovaly moji stížnost na lhůtu, a po práci odešly domů. Na takových byrokratických úkonech se ochrana dítěte a jak rády říkají, zájmy dítěte, nikdy nepostaví. Svojí činností, v mém případě, se OSPOD spolupodílel na destrukci rodinných vazeb. Bude tomu rok, co jsem syna vlastně neviděl. OSPOD tvrdí, že mě syn vidět nechce, a tak to mám přijmout, platit výživné a počkat, jestli se ke mě bude chtít vrátit. Soudní rozhodnutí se opírají o OSPOD. Byrokratická mašinérie je navíc vyvedena z rovnováhy feminním přístupem. Jeden známý z Kanady mi říkal, že tak dlouho se soudil o dítě, až mu někdo moudrý poradil, na soudy, kde předsedají samé ženy a za OSPOD dohlíží zase ženy, si nesmíš brát právníka, ale právničku, když jsem to pochopil, začal jsem slavit první úspěchy. Protože máme komplikované majetkové vztahy, tak se můžeme rozvádět dlouho a zdá se, že jako muž jsem apriori diskreditován ucházet se o přízeň svého dítěte. Soudkyně, žena mého věku, kterou jsem potkával, když jsme se míjeli s našimi dětmi v mateřské školce, klidně na “doporučení” OSPODu, se usnesla, že dítě nebudu vídat ani jednou za 14 dní, protože si to dítě nepřeje. Proti rozhodnutí se mám samozřejmě právo odvolat, a když neuspěji, tak mohu použít jiné opravné prostředky. Ulevím si. K čertu s nimi, se všemi těmi opravnými prostředky a orgány, které škodí. Jsem obyčejný otec, zaměstnaný, bez záznamu v rejstříku trestů, neobviněný z nějakého týrání dětí, nebo jaká ještě věc může člověka napadnout, aby si mohl zdůvodnit, proč by se neměl stýkat se svým dítětem. Nejsem právník, ale jak jsem uvedl první větu tohoto blogu, jsem člověk, který se snaží porozumět našemu světu a neztratit duši, Domnívám se, že si naše feminní orgány neuvědomují, jak moc společnosti škodí. Nejsem totiž zdaleka jediný normální otec, který se po neshodě s partnerkou, musí vzdát svého dítěte.

Nejsem jediný muž, který žil s pocitem, že za naši zemi je správné i bojovat a zemřít, že v případě nebezpečí chrání nejdříve ženy a děti, že rodina je místo, kde se prolínají mužské a ženské síly, aby jejich děti byly přirozeně zdravé. Jako muž učitel jsem za ta léta v převážně ženském prostředí nedokázal dostatečně feminizovat, stejně jako se heterosexuál pobytem mezi homosexuály nemůže dostatečně změnit. I jako učitel a otec, chci být v souladu se svojí mužskou energií. Prostě jsem muž a některé věci i s dětmi a rodinou řeším jinak. Přeji si, aby v našem světě byly  šťastné ženy, a je mi trapné říkat úřednicím, že i my muži zde máme své místo, a jestli to nevidí, tak to sice odnáším, ale není to můj problém, ale její neznalost. Jsem přesvědčený, že naše školy, soudy, OSPODy se stanou normálnějšími až zde budou slyšet i mužské způsoby řešení problémů. Do té doby je lepší, aby instituce jako OSPOD nevykonávaly žádnou práci se světem, kde se řeší konflikty mezi mužem a ženou. Domnívám se, že nikoho z normálních mužů, by v případě řešení sporu o dítě, ani ve snu nenapadlo, že dítě bude jenom u otce, protože dítě z nějakého důvodu zrovna nechce matku vidět.