Poslední tři čtyři měsíce mám mnoho důvodů být naštvaný. Své důvody asi může najít hodně lidí. Ty moje, bych vám nepřál.Svět se mi obrátil vzhůru nohama, skoro jako kdybyste věřícímu ukázali, že Bůh není.
To se těžko popisuje v krátké úvaze, dá se to brát jenom jako fakt, že člověku najednou dojde, co samozřejmě ví, ale pokud chce ve zdraví přežít, tak si to nepřipouští, že svět není spravedlivý, že svět pouze je.
Z pěkného domu na samotě mezi loukou, lesem a sady jsem se ocitl v malé panelákové garsonce. Jednu výhodu měla od začátku, kromě toho, že byla velmi levná, byl z ní nádherný výhled. Věděl jsem, že jestli se nemám utopit v žalu, potřebuji výhled, ve Feng šuej tomu říkají Fénix. Výhled a nadhled nad vstávajícím i usnínajícím městem. V dálce lesy a pod mnou 12 pater svobody. Jenže tím to tak asi končilo.
První noc jsem si hned rozpomenul, co to je panelák. Někdy se tomu říkala králikárna. Pokud jste v garsonce, tak by se to králikarně dalo přirovnat. Garsonka je něco jako kotec. Koutek na hygienu a pak living prostor, místo ke spaní, ke čtení, k mytí nádobí, prostě ke všemu. Svatý Patrik se modlil Bůh nade mnou, Bůh pode mnou, Bůh vedle mě atd. Tady by dalo aplikovat slovo “soused”. Soused nade mnou, soused v diagonále... (to je osm sousedů, jejichž zvuky slyšíte), soused ve mně. Devítka to už je mystické číslo. Mystiku lze také vidět jako způsob, kdy za zavřenými očima nazíráte na další světy. Když jsem první noc naslouchal zvukům dalších osadníku, neuměl jsem u mnoha zvuků rozlišit, odkud to vlastně přichází. Výtah poznáte, spláchnutí také, ale nemohl jsem usnout. Nejodpornější zdánlivě nekončící zvuk jsem nevyřešil ani druhé noci, kdy jsem chodil po nejbližších patrech, abych zjistil odkud pochází. Jako kdyby neměl žádný řád.
Naštěstí jsem dostal dobrý nápad a koupil si chrániče sluchu. Hotová mystika. Vnější svět se uzavře a můžete slyšet své tělo. Také funguje náhradní zdroj zvuků, někdo usíná u televize, mě se osvědčily relaxace na na internetu. Asi nejsem jediný, kdo má tento problém. Myslím jediný na světě. Uživatelé USA naplnili internet hudbou ke spaní, kterou můžete zadarmo poslouchat až do rána. Vůbec je fantastické, kolik lidí je ochotných svůj um nabídnout druhým. Teď si tak říkám, že k nim patří i nezištní blogeři. Zdarma se dělí se o své vidění a rozšiřují tak obecné povědomí.
Zpět ke kotci. Po měsíci mi došlo, co bylo tím zajímavým a výrazným zvukem. Nemám důkaz, ale jak jsem si to spojil dohromady, tak to zmizelo. Není to samozřejmě sílou myšlenky, ale v tomto paneláku je většina garsonek pronajímána a je zde velká migrace obyvatel. Nejspíš se jednalo o boxovací pytel. Trénink začínal okolo jedenácté večerní. Plácající zvuky trvaly v jistém rytmu asi 3 minuty a pak asi 10 minut nic. Z počátku jsem myslel, že je konec zvuků a proto mě jejich pokračování nemile překvapovalo. Jejich cyklus trval hodinu, někdy trochu déle. Pak sprcha. A potom byl do druhé noci z tohoto místa klid.
Dnes jsem našel jiného viníka. Jsou úmorná vedra. Tak velká, že jsem si dal černé plechy na balkón a začal sušit švestky přímo na slunci. Funguje to. V Turecku takhle suší meruňky a asi i jiné ovoce. Dva dny a švestky jsou suché. Pokud by přímo nade mnou nebydlel “soused”, který má na balkóně zavěšené truhlíky a ty když zalévá, tak na můj parapet (plný švestek) dopadá voda i s kousky hlíny. Dopustil jsem se chyby, že když to večer hodně přelil, tak jsem vykoukl a na jakousi šedivou hlavu zavolal, jestli by si nemohl dát pod truhlíky podložky, aby mi voda necákala na balkón. Chyba byla v tom, že zalívač přestal zalévat večer hodně a začal zalévat méně, ale často, tedy i přes den, kdy jsem sušil na balóně své švestky. Boxera jsem nechytil a možná dobře tak, tak aspoň tohoto hříšníka. Ihned jsem vyběhl do vyššího patra, zabouchal a z očí do očí jej požádal, ať si koupí podložky, že mi cáká na švestky. Byl to starý, hodně starý muž. Omlouval se, že se mu třesou ruce, říkla, že to nepřelívá, ale někdy se mu nedaří trefit. Tak jo, říkal jsem si, že snad to bude dobrý. Když jsem se vrátil dolů, ještě mě napadlo, že mu donesu pár švestek. Jsou výtečné, žádný dovoz. Bylo to pár minut, ale pán si zapomněl zavřít dveře a tak jsem viděl, jak na stěně té malé garsonky má spousty medailí a diplomů. Běhal dlouhé tratě. Zbytek místnosti byl jako skleník. Podával jsem mu švestky a s pohledem na diplomy říkám: “To je pěkná sbírka”. Neodpověděl. Řekl, že je pěkně teplo a tak půjde i odpoledne běhat. Za švestky poděkoval. A já vím, že mi schválně na mé švestky cákat nebude. Když zavřu oči vidím souseda nade mnou a nemá to k mystice moc daleko.
