Rusko x USA, a Česko

Velmi málo politická úvaha na příkladech obecně známých fenoménů - USA a Ruska a našeho místa v něm.  

Hned na začátku musím konstatovat, že se jedná o velmi zobecňující úvahu, protože již jen pokud se podíváme na USA, tedy na spojené státy, tak zjistíme, že je to velmi různorodá směsice, kde klidně severní oblasti mohou bojovat proti hodnotám na jihu, a to co je dovolené na východě nemusí být tolerováno na západě. Stejně tak Rusko, i bez Aljašky, Kazachstánu či Ukrajiny pořád veliká země, s lidmi od generací Vikingů až po mongolskou rasu. Přesto nám něco rozdílného vytane na myslí, když se řekne “USA”, “Rusko”. Mnoho lidí má k těmto označením různé emoce a někdy i předem předpřipravené mentální postupy.

Pro mě je při vyslovení “USA” jedním z prvních vjemů známy obraz typického kapitalisty s kloboukem označeným americkou vlajkou, který s napřaženým ukazováčkem  značícím sílu jeho rozhodnosti pronáší: “I want You!”, “Chci tebe”, “Právě tebe, a nikoho jiného.” Je to velmi osobní, velmi individuální, energické, panovačné a přímé. Když na nás někdo ukáže a řekne: “Tebe chci do armády (fabriky),” je to výzva na kterou se instinktivně odpovídá také přímo: “OK, za 15 babek na hodinu, jsem tvůj.” Tento model ekonomicky dobře funguje. Jednoduchá, přímá pravidla. Minimum byrokracie. Jednoduchá, nekomplikovaná vyjednávání. Je to věc z očí do očí. Že to dobře funguje jasně ukazují fakta, kolik lidí z celého světa se touží odstěhovat do USA, nebo tam aspoň najít práci.

Mým typickým obrazem Ruska je věta: “Nás mnógo.” “Je nás hodně, co záleží na jednom mužíkovi.” Zařaď se do fronty a počkej, co se bude dít. Rusko je veliké, člověk i celé vesnice se snadno ztratí. Je to jako mraveniště, kde smrt jednoho mravence není potřeba evidovat, protože kolosální mraveniště přežívají i tuhé zimy. Je to svět, kde hloubky přátelství i poezie ukazují, jak je každý jeden člověk propojen s druhými. To že do Ruska mnoho cizinců nemíří a naopak Rusové míří ven, je známo, stejně jako to, že se jim pak stýská po rodné zemi.

Kdybych si já musel nějakým řízením osudu vybrat, ve kterém z těchto dvou světu chci žít. Možná bych tuto volbu nezvládl. V mládí by to bylo jednoznačně a nekompromisně USA, moje individualita, vize mých možností, vize blahobytu, prahla po možnostech amerického snu. Ve stáří člověk raději zůstane ve svém mraveništi, naslouchá životu druhých, vnímá, že je součástí života svého kmene, jeho osobním zánikem se téměř nic neděje, neboť jeho děti a známý svět je stále blízko něj. Kdyby se mě někdo ptal na koho vsadím kartu v dalším století, tak taky nebudu vědět. Síla individualismu nebo kolektivismu. Síla vosy nebo včelstva? Nikdo se mě neptá, a tak se nemusím rozhodovat a mohu si užívat, že se nacházím někde uprostřed. V Čechách.

Čechy jsou tak trochu mezi dvěma světy, mezi téměř bezbřehým “dělej si co chceš, jsi jediný důležitý tvor na světě” a tím druhým “podrob se síle kolektivu, rodiny, která je více než ty.” Také mnozí z nás se občas dostanou do protichůdných pocitů, zda se oprostit od vlivu okolí, nečekat pomoc zvenčí, ale svou vůlí prosadit své vize, nebo se přiklonit k rodině, k velké rodině svého národa a zažívat naplnění skrze tuto skupinu. První přináší prožitek osobního úspěchu za cenu jisté osamělosti ducha západního člověka, druhá pak méně komfortu za cenu společného přerůstání v rodinu a další členy klanu. Většina z nás tak trochu rozumí USA i Rusku a přesto hledá svoji cestu k zemi oplývající mlékem a strdím, tedy mlékem a včelstvy.