Pravda vítězí

Heslo na vlajce prezidenta republiky. Víra mistra Jana Husa v Kostnickém vězení. Symbol naší země. Touha nejednoho srdce.

Nepíši teorii, vždy raději praxi. Raději to, co jsem viděl, slyšel, tedy prožil, i kdyby to pro jiné měla být jen teorie. Možná to, co prožíval mistr Jan Hus může být pro jiné lidi jen teorií, ale mučící akt upálení prokazuje, že pro Jana Husa bylo krédo “Pravda vítězí” žitou praxí. Snad i Platon, když viděl a tvořil ideje, tak s nimi žil, stejně jako Immanuel Kant se svým mravním zákonem, který umístil do sebe, zatímco hvězdné nebe nechal nad sebou. Také René Descartes ve své slavné formuli “Cogito ergo sum”, “Myslím, tedy jsem”, mluvil o svém vidění světa. Všichni vidíme něco ze světa kolem nás. Někdo bystřeji, jiný méně, ale vždy nějaký náznak poznání pravdy. Když vidíme svoji manželku či manžela, vidíme pouze kousek z jeho obrazu, někdy možná jen nepatrný, ale vždy nějaký. Když Němci mluví o Češích, a Češi o Němcích, prozrazují, co z celkovému obrazu jsou schopni vidět, tedy jaké kousky pravd zahlédli. Jak kdo vidí své sousedy, představené… ukazuje na fragmenty pravd. Akorát zde neplatí úměra kvantity. Čím více lidí vidí na pláži želvu, tím se tato želva na pláži nestává větší pravdou. Kdyby jeden jediný viděl, že želva je mrtvá, neruší tím pravdu druhých, jen přidává tu svoji. Přidává pravdu typu: já to takto vidím. Descartes neříkal “Myslíš tedy jsi”, pouze předkládal svoji pravdu a Kant si z ní potom mohl vzít, co potřeboval. Stejně jako když Komenský hledal ráj, místo, kde vládne klid a mír, láska a Ježíš, místo které hledá každý křesťan. Hledal jej v dostupných zkušenostech druhých až ho našel u sebe sama. Komenský hledal ráj ve zmatku třicetileté války, která rozsahem škod a ztrátami na životech (někde smrt až 50% mužské populace, 80% vylidněných vesnic) byla mnohem hroznější než první nebo druhá světová válka, zřejmě proto, že nešlo boj o národ či o území, ale o náboženskou pravdu. Navzdory vnějším zmatkům Komenský píše, že našel hledaný ráj. Odmítal ráj hledat v kostele, v penězích, v postech. Lecos měl nebo mohl mít. Ráj našel ve svém srdci. Přesněji, našel jej v centru chrámu svého těla. Pak mohl pronést jednu ze svých nejsilnějších modliteb: “O lux mundi, iluminum mundum”, “Ó světlo světa, osviť svět”. Mým viděním pravdy je, že ve svém srdci byl naplno sám sebou a zároveň světlem světa. 

Znám to. Nesrovnávám se. Nepíši teorii. Je to jenom jako bych říkal, že také vidím na pláži želvu. Není to o nic větší pravda, když se k tomu přidám. Dokonce je možná v tom nekonečném vidění pravd světa jen pravdou zcela nevýznamnou. Jenom tím říkám, že u mě jde také něco přes srdce. Něco, co propojuje moji maličkost s celým vesmírem. Název “Ráj srdce” mi vyhovuje.

Když jsem byl mladý, zjistil jsem, že mohu lidi provázet do říše, kterou někteří nazývají minulými životy. Přišlo mi to fajn. Asi tak, jako když víte, že můžete běhat, ale nechodíte běhat. I když se v běhu nezlepšíte, někde zůstává vědomí, jak na to. Jak přeměnit kinetiku chůze (vždy alespoň jednou nohou na zemi) na občasný let (vždy alespoň na chvíli celým tělem nad zemí). Dopady na zem jsou při běhu tvrdší než při chůzi. Vznášením se nad zemí se rychleji blížíme k cíli. Nikam jsme neutíkal. Vlastně jsem ani nikam nešel. Zastavil jsem se. Oženil jsem se a moje energie šla k ženě, dětem, rodině, pak k budování statku. Pouze, když bylo manželce těžce a nepomáhala běžná léčba, žádala mě, ať tam zajdu a opravím to. Poprvé jsem šel rád. Pak přišla jiná potíž a já jsem se podruhé zdráhal tam jít. Po třetí jsem šel z povinnosti, protože mě o to žádala moje drahá polovička. Pokaždé to pomohlo jako mávnutí kouzelným proutkem. Jenže s druhým a zejména třetím vstupem jsem měl pocit, že dělám něco, co dělat nemám. Zaměnil jsem svoje malé vidění pravdy za její malé vidění pravdy. Rozum by řekl, že když s někým spojíš svou duši, je půlka tvá a půlka její, je tvoje pravda i její pravdou a naopak. Dnes si myslím, že se rozum a její nástroj formální logika nemá plést do záměrů duše, že rozum má spíše naslouchat a vykonat, co po něm jeho duše žádá. 

Po rozchodu s manželkou jsem měl pocit, že celá moje bytost se trhá na půl. Byla to muka, kdy jsem měl pocit, že si zasloužím trochu oddechového času. Malou pauzu a nové zrození. Dnes to spíš vypadá, jako když motýl leze z kukly. Jako když se v ochranné obálce světa rozumu probudí semínko. Ochranný obal pukne a začne cesta ke světlu. A také cesta k temnotě, k jejím živinám a stabilitě. Pochopil jsem, že Platon, Descartes, Kant, viděli pravdu, a já, že ji také mohu vidět. Možná jen promile jejich vidění, ale o tom krása života není. V lese se také krása nesrovnává tím, kdo už je velký a kdo má kam růst. Spíš jde o to, zda jsou v pořádku kořeny a cesta ke světlu. Zda je v souladu naše touha s našim stínem. I kdyby mě Platon vyvedl z jakékoliv jeskyně stínů a já jako první uviděl jen písčité pláže, tak vím, že nevím téměř nic o světě, ale, že mohu potvrdit, že na světě existuje alespoň jedna písčitá pláž. Možná je to jen nevýznamný zlomek světa, ale je to kousek pravdy, kterou jsem opuštěním jeskyně poznal. 

Nezbývá než vzácným lidem poděkovat, že sdílejí své poznatky o biologii, ekologii, stejně jako o svých poznatcích pravdy všedního dne. Mě přišlo zajímavé si přiznat, že mám duši.