Peníze nebo život

Zvolání loupežníků "Peníze nebo život" je  častější v blízkém důvěrném prostředí než v temných hvozdech. Příspěvek navazuje na reflexi k vybudování a zániku rodinné ekofarmy.

Začátkem března jsem učinil ještě jeden pokus, o kterém jsem se dříve nechtěl zmiňovat, ale tím jak nyní zpětně hledám nápravu věcí obecných, jej uvedu. Začal jsem hledat řešení krize také ve své duši a duchovních cestách. Navštívil jsem víkendový kurz Maitri. Žádal jsem o sílu dělat dobré věci a v šamanském rituálu Potní chýše jsem žádal o ochranu pro svou ženu, děti a rodinu. Modlil jsem se málo vroucně za blaho své rodiny, nebo, jak naznačoval Freud, jsou to jen berličky vlastní psychohygieny bez možnosti přímého působení na reálný svět? Kdo ví. Byl jsem v rituálu a tak jsem neuvažoval, ale jen volal, prosil a žádal o ochranu a milosrdenství pro milovanou ženu a naše děti. 
V návaznosti na kvalitu a kvantitu (předchozí článek) se mi ještě vybavují slova Komenského ze zhudebněné Via Lucis, kde káže, abychom hleděli na kvalitu života a jeho kvantitu přenechali vyšší moci. Není to první apel moudrých na to, abychom si více než kvantity hleděli kvality. Kvalita našeho vztahu se propadala k bodu mrazu a já hledal poslední zbytky způsobů, jak se vrátit k laskavostem a kvalitnímu smyslu života. Návštěvy ke zkušené rodinné terapeutce nepomohly. Za jednu z dalších cest nápravy jsem považoval kvalitní přátele. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele. Bohužel ani tato cesta nám nepomohla.
Je mnoho lidí, kteří se chytají šancí, jak si hrát s osudy druhých lidí. Freudův žák Alfréd Adler popsal, že vedle mocných sexuálních pohnutek, je v lidech rovněž ohromná touha po moci. Moc je opakem bezmoci, je ohromným afrodiziakem. Touha po moci je u některých lidí zřejmá, dřímá v každém bezdomovci stejně jako v kamarádech a kamarádkách, kteří si pod rouškou pomoci uvolňují svoji vlastní touhu po moci. Tedy moc měnit dějiny, alespoň svého vlastního časoprostoru. Meditace naopak moc rozpouští, zbavuje touhy měnit a spíše vede k příjímání světa takového, jaký je. Pro mě to je jednoduché, jde o nacházení přiměřenosti mezi touhou vládnout a přijímat svět takový jaký je. Dnes ze soudních spisů bohužel vím, že mnozí "kamarádi"  v této době radili mé ženě, aniž by krotili svoji touhu měnit a ovlivňovat cizí osudy, k rychlým razantním akcím, které by mohli co nejdříve vidět. Řeknete pár slov a změníte věci a osudy ve svém okolí. Špatní rádcové, dobří baviči.
Do našeho osudu zasáhly tři typy kamarádů:

• Konstruktivní. Jedna z našich kamarádek nám neradila, co je správné dělat, ale pozvala nás na koncert Nigela Kennedyho, aby nám připomněla, že kromě sadu a provozních věcí, máme také občas věnovat svoji pozornost jiným a zároveň společným věcem.
• Opatrní. Dost přátel reagovalo stylem: Máte problém! Tak pryč od nás. Nechceme se nakazit.
• Samolibí. Těh bylo nejvíc. Jsou to ti výše popsaní baviči, lidé s nutkavou potřebou ovlivnit druhé k nějaké změně.

Do našeho osudu se vkradla zoufalost. Když jsem vyčerpal všechny možnosti, jak mluvit se svojí paní, se svoji milovanou a drahou ženou, nabídl jsem poslední dar. Nabídl jsem, že odejdu z tohoto života, abych uchránil naše místo před budoucími těžkostmi. Jako jsem měl vizi sadu, tak jsem rovněž měl předtuchu těžkostí, které nás postihnou, když se nevrátíme ke spolupráci. Nešlo o psychické gesto, spíše o filozofické nazírání na svět. Nabídl jsem a manželka mi přinesla léky vhodné na tuto cestu. Na chvíli jsme opět našli společnou řeč. Bohužel jen na chvíli. Měl jsem pár podmínek, nechtěl jsem to udělat hned, ale až se připravím, až vyřídím věci, které považuji za nutné, dodělám školní rok, užiji si prázdniny a prožiji aspoň chvíli tolik žádaný stav manželské pohody (procházky, dlouhé milování, dovolenou, posezení u vína). První její reakce byla veselá, že třeba by se jí to zalíbilo a mohli bychom u toho zůstat. S některými věcmi se těžko koketuje. Považoval jsem to za slib. Mnoho slibů jsem v životě nedal, vlastně jen ten manželský. Vojenský slib v mých 18 letech jsem nedělal vědomě a neprožíval jsem jej (byl to jen vynucený druh hry) a když pak o rok později chtěli po mě jako studentu politické akademie, slib komunistické straně, tak jsem jej veřejně odmítl dát (nevymlouval jsem se a nehrál žádné hry), řekl jsem to přede všemi nahlas. VŠ jsem musel samozřejmě okamžitě opustit. Nedal bych slib, který není slibem. Manželka však po dvou dnech dostala strach, a co když to neudělám, co když ji oklamu a život si nevezmu, co když ji zneužiji a budeme si hrát na pohodový rodinný život. Přišla s podmínkou, že na ni musím teď hned převést veškerý svůj podnikatelský majetek. Přišla dokonce s absurdní podmínkou, že se k tomu musím písemně zavázat, abych to nemohl moc oddalovat. Naše komunikace se zadrhla. Z mého pohledu jsem nabídl vše, co se dalo, vše by automaticky zůstávalo jí. Život je zajímavý a když máte svých pár posledních dnů, dává to stoický pocit klidu a jistoty, že řídíte svůj osud. Moje nabídka zněla do roka, její požadavek: nechci tak dlouho čekat.
Zahnaný ženou, kterou jsem věrně miloval, které jsem, jak dnes vím, předal až příliš moc moci nad mým životem a nad našim společným snem, píši následující řádky, jako jistý druh mementa. Člověk nikdy neví, co jej čeká druhého dne. Děti jsem připravoval, jak řešit všechny možné scénáře života: jak se dostat z lesa když zabloudí, co dělat, kdyby k nám vtrhl velmi zlý člověk, jak odolat pokušení drog, jak podnikat, jak budovat dobré vztahy, ale na jedno téma jsem je nepřipravil, jak ve zdraví přežít rozchod jejich rodičů. Tohle téma mě totiž nikdy nenapadlo. A pokud bych ho připustil, tak jsem měl za to, že jsme natolik kultivovaní, abychom vlastním dětem neublížili, abychom jim sdělili realitu života, kde děti nemusí přebírat vinu dospělých. Jenže z čista jasna jsem byl vyhnán od své rodiny, ze snu, který jsem budoval. Prožívám nejnáročnější dny svého života. Co platilo dvacet let, již neplatí. Možná bych si následující řádky mohl nechat pro sebe. Možná bych měl zmizet z tohoto světa. Taky mám volbu, mohu například pokračovat v předávání zkušeností s budováním rodinné ekofarmy na zelené louce. Je to i druh zodpovědnosti, připojit k vesměs pozitivním, radostným a podnětným řádkům i jejich druhou finální tvář. Kde možná již nejde o vize, o sny, o děti, o rodinu, ale jen pouze o reflexi svého konání.