Život je plný nádherných momentů. Ty nejkrásnější bývají úzce spojeny s archaickými silami zkušenosti. Teprve starší člověk může být hluboce fascinován funkčností mladého svěžího těla. Nemocný člověk, se silou zdraví.
Pohled do krajiny propojuje člověka s hlubokými “nevědomými” silami. Je známá představa ledovce, kdy vyčnívající vrcholek je jen malým zlomkem znalostí toho, co se ukrývá v hloubce “nevědomí”. Pojem nevědomí používám spíše ze zvyku, nebo také proto, že se tak tomu vyučovalo na školách. Čím jsem starší, tím mám naopak pocit, že nevědomí si tento název nezaslouží, a mohl bych jmenovat případy, kdy vědomá rozhodnutí lze spíše popsat jako činnosti nevědomí. Možná je to tím, že vědomí a nevědomí, přesněji racionalita a hluboké duševní síly jsou jen dvěma stranami téže mince. Občas to sice vypadá, že mnohdy děláme rozhodnutí, která jsou chápána jako nevědomá, nelogická, zdánlivě odporující přání jedince. Když však dostaneme možnost regrese, nebo mezní situace, často zjišťujeme, že právě ty nelogické věci vlastně zapadají do širšího kontextu naši životní pouti. Právě v mezních situacích nejčastěji poznáváme hodnotu skutečného přátelství, pravého bohatství atd. Bez tohoto poznání, bez splynutí teorie a praxe, je skutečný posun osobnostní zralosti člověka nemyslitelný. Také poslední hodiny lidského života jsou významnými. Musí se ovšem jednat o vědomé hodiny. Kdysi se stávalo, že člověk věděl, že smrt přichází. Známe to i z pohádek: “Zavolal si král své sny, protože cítil, že jeho dny jsou u konce ...” Umělý spánek na ventilátoru a dalších život udržujících zařízeních, se do lidských zkušeností zatím nezapracoval. Lze dohledat, že člověk na smrtelném loži rekapituluje, propojuje významné momenty, usmívá se nad nepodstatnými a stydí se za hříchy, které vykonal. Pláče nad svými chybami a děkuje přítomným, že jsou s ním v této hodině.
“Děkuji za bolest, která mě učí se tázat, děkuji za nezdar, který mě učí píli…” Karel Kryl nebyl prvním a nebude posledním, který moudrost připustil do svého života. Moudrost, že teprve nemoc dává hodnotu zdraví, zrada věrnosti. Je to tak. Bez bolesti ztrácíme výlučnost vlastnost člověka, schopnost se ptát: Jaký to má význam, proč se to děje právě mě? Bez bolesti jsme tak vlastně ničím. Hroudou prachu, směsí uhlíku, vodíku, kyslíku, dusíku, vápníku, mědi.
Naše civilizace je posedlá strachem ze smrti. Stupínek ke smrti, nemoc orgánu, se pro některé stává pohromou. Než duševní zdraví, to raději centra konzumu. Tam jsou někteří pány. Procházky na Mount Everest, a kdysi jiná místa, kde mohl člověk v osamocení pohlédnout do lůna přírody, si ponechávají pro sebe, stejně tak luxusní haciendy na osamělých ostrovech či jinak limitovaných chráněných oblastí. Coronavirus je pro všechny bez rozdílu. Jeho následky jen pro přesně vybranou skupinu. Mohl coronavirus, nebo pulmovirus se rozšířit na venkově? Stejně jako ve středověku, jen tam, kde je příliš mnoho lidí na jednom místě.
Koncentrace lidí zvyšuje efektivitu. Otázka je: efektivitu čeho? Štěstí? Lásky? Věrnosti? Efektivitu tempa změn. Přesto, že je naše civilizace posedlá strachem z lecčeho, třeba i jen malé efektivity (makáme na 100%), klidně rozemíláme pneumatiky a jiný odpad, a necháváme jím zamořit oceány. Je to nelogické, ale je to tak. Zkušenost je nepřenositelná. Zkušenost zmizelých civilizací také. Znalosti umíme vložit i do křemíkových zrn. Mnoho znalostí, ale jen málo moudrostí jsme se léta snažili vkládat i do našich dětí. Hodnotili jsme je dle znalostí (v porovnání s kybernetickými systémy: jako vzpřímená chůze po dvou - a raketa do vesmíru) a vychovali si je k obrazu svému. Jejich znalosti jsou vzhledem k moderním technologiím v podstatě nulové. Asi to nešlo jinak. Zkušenost je nejhlubší identitou každého člověka, tím co je skutečnou podstatou ledovce, jádrem, které mořské proudy unáší bez ohledu na větry a přání toho kousíčku nahoře.
Coronavirus ohrožuje 4 % populace. 4% odchylka je ve světě statistiky takovým standardem, že i homosexuálům se někdy říká 4%. Jsou lidé, kteří boji proti 4% věnují podstatnou část své občanské zodpovědnosti. Byla by to otázka spíše na ně, kde se v jejich temných vodách bere představa, že vše má být 100%. Já osobně spíše děkuji za každý den, který mě propojuje s krásou přírody a ukazuje mi tak sílu věčnosti. Pohled do zahrady, na větev stromu, do vinice mi ukazuje moji pomíjivost. Coronavirus mě děsí méně než pandemie strachu z nemoci (ne moci). Nemoc mě provázela od dětství. Znám ji. Prostě jsem jenom člověkem a toto k tomu patří. Jak jinak se mám naučit moci? Lásce? Soucitu? Když ke mě nemoc přišla, tak jsem ji přijal. Nezatlačil jsem ji léky. Přijal jsem ji, nechal jsem ji změnit moje myšlenky. Nemám nic proti lékům a chvála lidem, kteří nám je umí připravit. Mluvím o obecné tendenci nadužívání léků. Já je chválabohu dosud nepotřeboval. Když mě bolelo v krku, lehl jsem a cítil, jaké to je. Když mě bolelo v zádech, dělal jsem to samé, klid na lůžku a pozornost směrem k bolesti. Největší mou dosavadní bolestí byla manželská krize. Každý máme jiný osud, pro mě to byla fatální bolest. Vnímal jsem, jak kvůli majetku byla žena se kterou jsem dvacet let žil, schopna ublížit vlastním dětem a požadovat moji smrt. To byla moje bolest. Tehdy jsem zapomněl na svůj osvědčený přístup - klid na lůžku, přijetí bolesti a zejména informace, kterou tato bolest přináší. Jako každá jiná bolest, byla i ona výzvou ke změně. Jako každá jiná hraniční bolest měla sílu, abych ji nakonec poděkoval.
Coronavirus, strach ze smrti, je podnětem, který každý zpracovává po svém. Já vím, že i idyby mě potkal, budu jej prožívat jako součást osudu. Strach z něj nemám. Strach z něj by neměla mít ani naše společnost. Možná ji nakonec bude děkovat. Možná nám nakonec přinese změny, které jsme sami neměli odvahu udělat. Třeba jako učitelé trochu zmoudříme a našim žákům bude vedle nás lépe. Třeba bude pro nás coronavirus požehnáním.
