Jednoduchá odpověď je, že každý, kdo má moc. Někdo opatrně, jiný neurvale. Někdo, jen tak pro zábavu, jako kočka s myší,
jiný se zaujetím, jako Prométheus se svými tvory z hlíny.
Překvapila mě zpráva o daňových přiznání prezidenta USA. Přece jenom by člověk očekával aspoň nějaké férové příspěvky na chod agendy státu od člověka, který se o tuto funkci chce opakovaně ucházet. Podle této zprávy odváděl méně peněz než průměrný zaměstnanec v ČR. Z jeho příspěvků na stát je jasné, co pro něj stát znamená. Přesto mu milióny lidí odevzdalo svoji důvěru a souhlasili, aby jim vedl život. Aby jim určoval vrcholné soudce, vojenské směrování supervelmoci - a výrazně ovlivňoval lidské životy mimo samotné USA.
Proč to lidé dělají? Proč volí Hitlery, Trumpy, Zemany? Musí tam být velký důvod, když se to stále opakuje. Od východu na západ, od jihu na sever.
Nedávno přišla pro většinu lidí dobrá zpráva. Vláda schválila nižší daně na poplatníka. Pak se dodatečně psalo, že to bylo omylem. V časové nouzi zkráceného řízení. Jsme zvyklí, že v těchto dobách časové nouze se naopak do zákonů propašují věci, které by jinak procházely mnohem hůře. Taky je jasné, že čím více “vezme” vláda lidem peněz, tím lépe je může ovládat. Zhruba půl roku pracujeme na daně a půl roku pro sebe. Mít dvakrát více peněz by pomohlo si snadněji vybrat zubaře, učitele, úředníka i s poplatky. Daňová úleva na poplatníka je podle mě jeden z nejspravedlivějších prvků daňového systému, protože jenom říká jakou část peněz nesmí stát člověku, z toho co si vydělal, zabavit. Jako obyčejný člověk jsem měl z toho radost. Proto mě překvapilo rozhodnutí NAŠEHO prezidenta, vetovat tuto daňovou úlevu. Prezidenta vybrali milióny lidí, mnozí jsou mými sousedy a souputníky.
Proč si lidé tyto situace volí? Proč si vybírají vůdce, kteří je poženou do válek, budou je okrádat a vůbec je zbavovat nudy tím, že jim budou ztěžovat jejich životní prostředí?
Jednoduché otázky bývají klíčové.
Myslím, že odpověď je někde v srdci, někde ve skrytých rysech osudu každého člověka. Coelho rád říká, že Vesmír nám dává, co chceme.
Není tento svět vlastně očistcem, který nám jenom ukazuje naše přání? Občas mívám ten pocit. Taky jsem se v životě neunudil a nevybíral si zrovna lehké cesty. Někdy to vypadá, jako bychom se vzájemně drželi pod krkem. Ženeme se někam a málo přemýšlíme, zda to skutečně chceme. Někomu odevzdáváme svoji moc a bojíme se zeptat, zda to chceme. S neskrývaným entuziasmem tomu učíme i naše děti. Učit se pro známky vůdce. Učit se nerušit na hodině. Dnes jim poslušně dáváme roušky i když pravděpodobnost jejich těžkého průběhu je opravdu minimální. Nechráníme učitele (jako rizikovou skupinu) třeba speciálními respirátory, ale zakrýváme ústa jejich dětem - a učíme je na to zvykat.
Zajímavé může být sledovat, koho budou volit naše děti.
