Dobré ráno, lidé

Když přečtete, snad bude i váš den pěkný. Někdy si člověk povzdechne. Takové to “Ach jo”. Já jsem měl dnes ráno velký důvod si povzdechnout. Byl jsem obětí domácího násilí, zažil jsem, jak mi děti fyzicky vyrvali z rukou... 

zlomili mi ruce, rozbili hlavu, zakázali podnikat, chodit do sadů, které jsem vysázel, odsoudili syna v nespravedlivém procesu.... Zkrátka, úplně zasloužené “Ach, jo”. Nejprve “Ach” a potom “jo”. Nejprve bolest a utrpení, a potom, jo tak to bylo. 

Věřím, že každý člověk se narodí s nějakým údělem, že si vybere nějaké rodiče atd. Já měl od malička velmi kladný vztah k lidem. Prostě lidi miluji. Moje první verše patřily lidem. Byly neskutečně prosté a jednoduché: “Lidé mám vás rád, to k vám jsem se narodil…” Tři, čtyři roky před příchodem mého prvního syna jsem své verše věnoval jemu, mému synovi. Měl se teprve narodit a již jsme spolu mluvili, na vědomé úrovni jsem ještě neznal ani jeho matku, ale syna ze snů již ano. 

Moje první vědomé úvahy byly o tom, že člověk je více než příroda. Miluji zvířata, myslím, že to cítí snad každý pes, každá kočka. Ani jsem nechtěl jiná zvířata jíst, protože jak důsledně vyjádřit svoji lásku k nim. Nevím, jak zásadní by mohl být rozdíl mezi kočkou, koněm, krávou. Myslím si, že jsou to jenom umělé společenské konstrukty, že někde se nejedí prasata, jinde krávy, či psi. Jenže zároveň jsem věděl, že mým skutečným živočišným druhem je lidstvo. Debaty, zda obětovat člověka, nebo koně, mi přišly zcestné. Stále se vedou, i takové zda obětovat člověka, či  les. Jednak je potřeba nevolit taková dilemata, ale pokud by nastaly, tak vždy chránit nejdříve svoji rodinu, pak svoji vlast, pak svůj živočišný druh. Nevolit, aby koně umírali ve válkách či dostizích, ale v případě nutnosti chránit člověka. Prostě miluji lidi. Miluji je v mnoha podobách. Líbí se mi draví, kteří si Vesmíru říkají bez okolků o cokoli, líbí se mi jejich přímost, živočišná dravost. Miluji takové, kteří v prostém životě pilují své lidství. Miloval jsem pohled na svou ženu, obdivoval jsem, jak bez okolků se snaží urvat ze života co nejvíce. Miloval jsem její touhu “zmocnit se”. 

To už je kousek k povzdechu “Ach jo”. 

Dnešní ráno bylo nádherné. Sedím v křesle, dívám se směrem k vinohradu, sluníčko je příjemně teplé, sousedi sklízí brambory… Všechno je krásné a najednou ten povzdech. 

Nepsal bych o něm, kdyby nebyl určený i vám. Věřím, a ve snech jsem viděl, že jsme více propojení, než si vůbec myslíme. Tak sdílení toho povzdechu přeji i vám. Přišlo mi to jako všelék, jako Komenského cesta světla od panegersie (všeobecného povzbuzení) k panorthosii (všeobecné nápravě). Co se děje, při takovém povzdechnutí? Co se děje, když si dovolíme ten luxus, mu věnovat pozornost?

Je to cesta.

Je to nádech a výdech. 

Je možné si to přehrát, zkoušet to a trénovat.

Nejdříve se člověk nadechne, nebere veškerou svou tíži. Je to ono ACH. Je to tíže minulosti. Jsou to traumata, bolesti, nářky. Je to opravdové skutečné ACH. Citoslovce bolesti. Možná slzy, možná potlačené emoce, každý to dobře zná. ACH je součástí našeho života. ACH je skoro jako: Bože proč? 

V lidském životě bývá mnoho bolestí. Nebylo to lepší před 30 lety, ani v době Komenského. Před bolestí se nedá utéct do jiné doby, na jiné místo - i když chceme a snažíme se o to. Vypadá to, jako by bolest byla základním stavebním kamenem. Kdo ji nemá, nic nestaví. Kdo nezná bolest, jako by neznal nic o životě. 

Každý si tak vlastně na cestě životem nabere svoji bolest. Jo. 

Pak přijde ono JO. To je potvrzení, že tak tomu je. Znění JOOO, je jako znění ÓM. Je to potvrzení, je to uvědomění. Zvědomění. 

A tím to končí a všechno znova začíná. Skončil celý jeden povzdech. Čím vědomější byl, čím více jsme z něj udělali luxus, tím větší hodnotu měl. 

ACH - JO, je proces utrpení a osvobození. Proces bolesti a jejího opuštění. Ta bolest byla, byla reálná, ve svém prožívání byla hrozná, ale již je pryč. Pokud se nebráním to své “Ach jo” prožít. 

ACH - JO, je přirozený klíč ke štěstí. Je zdarma. Je luxusní. Je nám dán. Nemusíme v sobě držet všechna traumata, můžeme si říci: Ano prožil jsem to - jo. A s dalším nádechem přijmout to nové. 

Když jsem si ráno povzdechl. Měl jsem k tomu důvod. Sakramenský důvod. Ale již ho nemám. Normálně odešel. Rozplynul se. Usadil se na správné místo kolektivního (ne)vědomí. 

To, co jsem prožil se mi najednou zdá úsměvné. Nádech, mezera, výdech.

Další nádech, hned po onom “Ach jo”, byl plný energie. Plný ranního slunce. Plný štěstí a harmonie. Otevření se vyššímu stupni moudrosti.  To snad také každý zná. Štěstí, které se dá krájet. Mucha zastavená v letu. Vibrace které mění barvy světa. Štěstí, jak když po vyprahlé cestě najdete pramen čisté vody. Vnímám, jak mě zdáli zdraví sousedi. Je mi v jejich blízkosti moc příjemně. Všichni to víme, že co nás nezabije, to nás posílí. Trochu bych si chtěl odpočinout, chvíli posedět u pramenu štěstí. Trochu poplakat štěstím. Vyrovnat předchozí tím novým. Vnímám, že prožití “Ach - jo”, je jednou z cest kupředu. Má milá učitelka, profesorka Hogenová, ráda říká, že štěstí je vzácná krátká věc. Rozlišuje rozptylování se marnivostí, takovému smíchu nesmíchu, hledání věčné zábavy jako úniku před sebou samými. Ale když to říká, tak je z ní cítit moudrost věků, síla, laskavost, nezdolnost, autorita i něha. Je z ní cítit člověčina, humanismus. Mě to trochu splývá se skutečným štěstím. To pak člověk ať chce nebo nechce, musí milovat všechny lidi kolem sebe o to více. 

Milí čtenáři, děkuji vám, že jste lidmi, že čtete, prožíváte své “ach jo” a navyšujete naši společnou moudrost. 

Skončil bych veršem z mé prvotiny o lidech: “... miluji vás a jen hledám, jak vám to říct.” (1993)