Ó ta slova!

Slova milá, slova slušná, slova bojovná, slova sprostá – vše jsou jen slova a jejich volba není někdy náhodná. Třeba nevinné slovo kráva…

Na počátku bylo slovo, říká jedna propaganda. Pro hubu na hubu, říká se v hospodě. Čistému vše čisté, praví zase mudrosloví. A Vrchlický chtěl bosky jít "pro dobré slovo světa kraj".
Slova, slovíčka a slovíčkaření. Slovo raní, slovo léčí. Ovšem po vyřčení některých slov se třeba i omdlévá nebo rovnou tasí kord. Dnes, když už kordy nejsou součástí vybavení muže ani neexistují rytíři ve zbroji, se tasí právníci.

Kdo jste četl knížku Svatopluka Čecha o panu Broučkovi a jeho výletech, možná si vzpomenete, jak pro nevinné slovíčko dopadl na Měsíci. Chudák Brouček se těšil na jídlo a zatím vše dopadlo následovně:

"Nuže, přátelé, chopte se svých kytic!" mluvil dále hostitel. "I ty přivoň si znovu, pozemský hoste. "
Tu se brouček nezdržel.
"Pěkně děkuju, "vyjel ostře. "Můj nos namlsal se již dosti. "
Slovo "nos" pronesl s důrazem, aby nesvědomitému hostiteli připamataval jinou, vnitřní část svého těla. Ale ulekl se až účinku svých slov. Nastalo hrobové ticho, Blankytný, zděšen, pohlížel na oba básníky prvního řádu a červenal se až po uši, Oblačný a Hvězdný klopili oči, hostitel šilhal nesměle po společnosti a přesedal v nesmírných rozpacích. Brouček rozhlížel se údivem kolem a opakoval bezděky: "Ano, můj nos - můj nos-"…
(Tímto slůvkem vyvedl nebohý Brouček měsíčany úplně z konceptu, byl vykázán z místnosti a venku se dozvěděl pravdu.)
"Nezpůsoby? Copak jsem vyvedl?"
"Jestliže vaše pozemská řeč neštítí se takových ohavných slov -"
"Ohavných slov! Jakých ohavných slov? Vždyť jsem přece neřekl nic jiného, nežli že můj
nos - "
Oba měsíčané zdvihli proti němu výstražně ruku.
"Zadrž!" zvolal Blankytný "A již nikdy více neposkvrň tím šeredným slovem náš čistý měsíční vzduch!"
Prostě slovo nos bylo tabu, jestli se mohlo mluvit o zadku, slavný autor nepíše. Ono to není ani nutné, každý ho pochopil.

Sprostost slov se rovněž mění s krajem, národností, dobou. Je přeci frapantně známe, že babička Boženy Němcové "šukala po kuchyni" a každý tehdy věděl, že uklízela. A když nazvete paroháčem Čecha a Itala, tak hned uvidíte ten rozdíl temperamentů.
Každému je také jasné, že zemitější slovník se všude nehodí. Jak by asi vypadalo, kdyby poslanec za řečnickým pultem prokládal svůj projev výrazy, tak často používanými v anglosaských zemích - konkrétně fuck off, fuck you, motherfucker, či našimi krásnými českými ekvivalenty jako vyjeb si, jdi do hajzlu, zasranej zmrde, kurva… to bychom čučeli, i když by toto výrazivo s politikou docela korespondovalo. Prostě jsme lidé a nemůžeme říkat jen tak, co chceme, kdy chceme a kde chceme.  Ovšem na druhou stranu, toto platí, pokud jste ve slušné společnosti, když jste ve válce se zmrdy, nelze si brát žádné servítky a slušnost je v tomto případě pokládána za slabost. Jestliže je napadený člověk bojovník a vtrhne na kolbiště s drsnými slovy, hrozí mu pobouření od těch „slušných“, co vidí jen jeho pomyslnou sprostotu, ale jiných, svých oblíbenců ne - natož tu svoji. To zažíváme na přikladu prezidenta Zemana.

Geniální Karel Havlíček Borovský k tomu ironicky napsal - „Nechceš-li si hubu spálit, musíš mlčet nebo chválit.“