Středověk v České pojišťovně

Před osmi lety jsem pro svou, tehdy osmnáctiletou, dceru uzavřela jakousi děsně výhodnou úrazovou pojistku, zvanou Dynamik.

Výhodnou proto, že součástí pojištění bylo i spoření, tedy část peněz šla na normální pojištění, část peněz bylo možné si ukládat a posléze vybrat. No, nekup to, za ty prachy. Ovšem někdy minulý rok jí podobnou pojistku začal platit její otec, takže se dcerunka, zlatíčko moje, rozhodla tuto pojistku zrušit a tím jednak ušetřit své stárnoucí matce finance:-) a jednak se jí momentálně větší suma do domácnosti hodí. I vydaly jsme se na do našeho bývalého okresního městečka na místní pobočku pojišťovny. České. Paní za přepážkou s námi velice vstřícně a laskavě, pokud pominu poněkud křečovitou nabídku jiných, neméně úžasných produktů ČP jako náhradu, sepsala žádost a slíbila, že do dvou pracovních dnů někdo zavolá, dohodne podrobnosti a maximálně do týdne budou peníze na účtě. A že ten telefonát je podmínkou vyplacení peněz. Fajn. Dva dny uplynuly, dcera chodila s mobilem i, s odpuštěním, na onu místnost...a nic. Uplynul den třetí, čtvrtý...to už dcera, poněkud zhýčkána sedmiletým pobytem za hranicemi všedních dnů, tedy v cizině, a ještě si nezvyknuvší na českou realitu, ztratila trpělivost a zavolala na zákaznickou linku ČP sama. Pán na druhém konci telefonní linky jí nejprve sdělil, že právě a zrovna teď jí měl v pořadí a za chvíli by volal sám, pak se podivil, že chce něco vybírat, případně rušit a pak jí dalších přibližně pět minut i přes její protesty tlačil do hlavy další nej nej nej nabídky svého zaměstnavatele. Když ho konečně dcera uťala hlasitým prohlášením, že nemá zájem, neboť žije dlouhodobě v cizině a pojistku má jinde, pán zřetelně ochladl. Pak stroze sdělil, že tedy pošlou formulář se žádostí - že už jeden má dcera vyplněný z místní pobočky nebral na vědomí, ona že ten formulář vyplní a pošle zpět. Dcera se chystala sdělit mu svou mailovou adresu, leč byla přerušena striktním prohlášením, že výměna formulářů proběhne poštou. Normální. Dcera jen vykulila oči a nesměle se zeptala, jak dlouho to bude trvat. Měsíc, měsíc a půl, pravil spokojeně pán. Na námitku dcery, že je v Čechách pouze do března, pravil pán, že se tedy nedá nic dělat, ale toto je úřední postup. No fajn. Další den jsme se tedy opět vypravily na místní pobočku ČP. Jednak proto, nedala-li by se daná věc urychlit a jednak proto, že na té pobočce jsme dostaly informace naprosto odlišné. Tak kde je vlastně pravda. Naší největší chybou zřejmě bylo, že jsme na pobočku České pojišťovny v našem bývalém okresním městečku dorazily bohužel mezi dvanáctou a jednou hodinou, tedy v době oběda. Štěbetající úřednice, jdoucí doplnit své úřední síly lahodnou krmí, jsme potkaly přímo ve dveřích a za jedinou otevřenou přepážkou tak zbyla jedna jediná, opuštěná a možná i hladová, dáma, zjevně a očividně nenaložená, asi si holt vytáhla nejkratší sirku či co, a holky šly na ňamku bez ní. Když na nás došla řada, dcera opět nastínila daný problém s tím, že se jí tedy dostalo dvou naprosto protichůdných informací, kdeže je tedy pravda a co je tedy třeba udělat, aby bylo její žádosti ve snesitelném termínu vyhověno. Dáma se usmívala, přikyvovala a když dcera skončila svojí již mírně otřepanou litanii, paní se zeptala, cože to vlastně chceme. No tak jo...celé znovu. "No a chcete vybírat nebo ten účet zrušit?" "Chceme to, co je rychlejší." "No tak vybírat..." Paní cosi naklepala na počítači a zeptala se, zda-li chceme peníze poslat složenkou či na účet. Na účet. Tak tedy číslo. Začala jsem hledat kartičku s číslem účtu a pak mi došlo, že při první návštěvě pobočky jsme číslo účtu uvádět nemusely, neboť ho úřednice vyčetla z podkladů na počítači. "To číslo tam musíte mít," řekla jsem ve snaze urychlit jednání, neboť jsem, zcela dle zákonů schválnosti, nemohla kartičku najít. "No kde asi...to tu teda nemám." "Ale ta paní, co jsme s ní mluvily v pondělí, to v těch údajích měla..." "To teda nevím, kde jste byly..." "No...na té přepážce vedle vás..." Úřednice si pohrdavě odfrkla a mě mezitím docvaklo, že máme u sebe tu původní žádost a na ní to číslo je. Paní číslo opsala, vytiskla dva papíry a jeden podala dceři. "Tady to podepište." Jukla jsem na papír, kde byla jen jedna jediná věta a tečkování na podpisy a bohužel, než jsem stačila zasáhnout a přečíst si celý dokument, dcera podepsala. Paní nám teprve teď předhodila i druhý papír...a já teď jenom tiše doufám, že dcera podepsala to, to chtěla...protože některé formulace, jako třeba - nedostanete-li jinou zprávu od ČP do třiceti dnů, bude změna pojistné smlouvy provedena, jsou dost podezřelé. My nechtěly změnu smlouvy, my chtěly výplatu peněz...no, uvidíme. Dcera se ještě zeptala, do kdy budou peníze vyplaceny. Do čtrnácti dnů, pravila paní. Cože? Proč za tak dlouho? "Musí se to administrativně zpracovat." To už jsem nevydržela a lehce jízlivě podotkla, že to zřejmě v době počítačů tesají do kamene. Byla jsem počastována zlým pohledem a strohým sdělením, že tomu nerozumím. No...to tedy opravdu ne. Poté si ještě dcera dovolila zeptat, kolik zbyde na účtě v případě, že bude chtít celé pojištění zrušit. "Asi nic, ne? Jsou tam poplatky za předčasné zrušení." "No a ty dělají kolik?" "Jak to mám vědět...až to zrušíte, tak uvidíte." Aha...tak nic. Dopřály jsme si maličké soukromé zadostiučinění a bez poděkování a bez pozdravu jsme se zvedly a odešly hrdě středem. Teď nám nezbývá jenom čekat. A těšit se na to, co přijde. Jestli tedy do té doby vůbec něco přijde. Ony ty termíny, jak tak koukám, jsou u České pojišťovny poněkud rozporuplné. Ale není zřejmě divu...když tam prostý administrativní úkon trvá čtrnáct dní...Jenom doufám, že na mě Česká pojišťovna posléze nepošle exekuci, protože jsem v prvotní euforii už zrušila trvalý příkaz na placení pojistného. No...nechám se překvapit.