Socialistické Československo zas nebylo tak špatné...

     Můj táta, dej mu Pánbůh nebe, vždycky říkával: "Zaplať pánbůh za komunisty, ty už maj nakradeno, jak přijdou noví, budou krást odznovu a už nebude z čeho."

     Můj táta, dej mu Pánbůh nebe, se dožil ještě sametové "revoluce" a kupónové privatizace a Klausova "musíme být o krok napřed před právníky", prostě divokého rádobykapitalismu v Čechách devadesátých let. Vždycky jsem se s tátou, dej mu Pánbůh nebe, hádala, že nemá pravdu, že po "revoluci" bude už všechno krásné, čisté a dokonalé, ale můj táta byl opravdu moudrý člověk.

     Když už se začalo zdát, že ty "dětské" krůčky má náš podivný kapitalismus za sebou, a stává se kapitalismem celkem normálním,  přišel vstup do Evropské unie. Nevím, co by tomu táta říkal, toho se už, bohužel, nedožil, ale asi by ho napadlo nějaké další vhodné úsloví...třeba Kdo chce kam, pomozme mu tam.

     Vstupovali jsme do Evropské unie jako do organizace, jejímž účelem a cílem byl volný pohyb osob a zboží. Do Evropy bez hranic, kde by všichni mohli všude, bez omezení, bez restrikcí, prostě chceš žít v Německu, Irsku, Francii...prosím, když se tam uživíš a přijmeš pravidla a zákony té určité země. Novodobé míšení národů, založené na volném přístupu kamkoliv, založené na svobodě pohybu. Taková Evropa se mi líbila...chci si dojet na nákup do Vídně, proč ne....chci žít v Řecku...proč ne, tedy samozřejmě pokud na to budu mít. Peníze a možnost uplatnění se staly jediným omezujícím prvkem, při dostatku odvahy a chuti dělat cokoliv zanedbatelným.

      Jenže teď se ta evropská pravidla začala měnit. Pár lidí se zasnilo....a vymyslelo Evropský stát. S maskovaným prezidentem, maskovanou ústavou, dokonce někteří sní o evropské armádě...a s masou nikým nevolených evropských úředníků, kteří chtějí určovat pravidla a tvořit zákony pro celou Evropu a všechny její obyvatele. Úředníků, kteří, protože nikým nevoleni, nezodpovídají se nikomu a nejsou normální cestou odvolatelní. Úředníků, se kterými ta obrovská masa "evropských" občanů nepřijde do styku, které nezná a znát nebude.

      Zákony evropských úředníků budou nadřazeny zákonům jednotlivých zemí. Nebude před nimi úniku, nebude proti nim obrany. Celá Evropa se bude muset řídit něčím, co vymyslí nějaký megaloman u zeleného nebo ořechového, leštěného či já nevím jakého stolu. Někdo říká- výhoda. Někoho to nezajímá a někdo se bojí. Já patřím k těm, kteří se bojí. Vyhovovala mi Evropa, která dávala jedinci dávala možnost samostatného rozhodování. Tahle zglajchšaltovaná Evropa mi nevyhovuje, ta mě děsí.

     Tak mě napadá, socialistické Československo nebylo zas až tak špatné. Ano...když jsem šla kdysi poprvé k socialistickým volbám, ptala jsem se matky, co vlastně volím, když je na lístku jen jeden kandidát...dostala jsem pohlavek a bylo mi doporučeno mlčet a volit. Dobrá, ale věděla jsem, koho volím a později jsem se dozvěděla, co se stane, když volit nebudu. Ale evropské úředníky nevolí NIKDO!

     Posléze...po revoluci v osmdesátém devátém...jsem si už mohla vybrat, koho budu volit a záleželo jen a jen na mém rozhodnutí. Nyní se zdá, že u voleb budu volit jen menší či větší zlo...jako by u zla záleželo na velikosti...a je tedy jen a jen mým rozhodnutím, komu umožním živit se na státních, to jest mých financích, případně můžu nevolit vůbec. Ale evropské úředníky nevolí NIKDO!

     Většině lidí, ať dneska říkají, co chtějí, život v socialistickém Československu vyhovoval nebo aspoň jim nevadil. Měli své jisté a znali své papenheimské. A většina z nich nevěděla, že jinde se žije jinak. Teď už to víme. A přesto chceme dobrovolně vstoupit do dalšího nerozborného svazku, tentokrát ne se Sovětským svazem, ale se svazem Evropským. A nyní své papenheimské neznáme. Jsou to totiž evropští úředníci, které nevolí NIKDO.

     Za socialismu nám naši zahraniční politiku určoval náš "Velký bratr" Sovětský svaz. Věděli jsme to, ale pořád jsme v kontaktu se zahraničím vystupovali jako suverénní stát. Po schválení Lisabonské smlouvy  za nás budou naši zahraniční politiku tvořit evropští úředníci. Naše zastupitelstva, velvyslanectví a konzuláty se stanou pouhou zbytečnou stafáží. Budeme tedy ještě suverénní stát?

     Za socialismu jsme měli parlament a vládu, poplatnou "Velkému bratru" Sovětskému svazu. Ale pořád to byl náš parlament a naše vláda. Po schválení Lisabonské smlouvy bude náš parlament a naše vláda naprosto zbytečná, neboť zákony se budou tvořit na půdě Evropské unie a budou tvořeny evropskými úředníky. Budeme ještě pořád suverénní stát?

     Po revoluci jsme si určovali sami, kdo u nás najde azyl a kdo kolik vyrobí či prodá. Po době pětiletek se tu začala opravdu projevovat neviditelná ruka trhu. jako v každém suverénním státě...ale

     budeme ještě suverénní stát, když nám evropští úředníci předepíšou kvóty na počet utečenců z takzvaných třetích zemích, a bez ohledu na naše mínění a naši hospodářskou situaci je sem přesídlí? Budeme suverénní stát, když nám evropští úředníci určí, kolik čeho máme vyrobit a pokud to nedodržíme, budeme platit nemalé sankce? Sakra...to už tu přece bylo!!!

      Je krize. Státní rozpočty jednotlivých zemí se zmítají v červených číslech....a úředníci evropské unie nadělují sankce za chaotické státní finance...proboha!!!!A příspěvky do opěvované EU se prostě platit musejí, krize nekrize. To snad nechtěl ani "velký bratr" Sovětský svaz!  A kdo ví, co si ještě úředníci EU vymyslejí.

      Vstup do Evropské unie jsem si představovala jako záruku svobody. Svobody jednotlivce i státu, ve smyslu rozhodování sám o sobě. Ale po přijetí Lisabonské smlouvy, jinými slovy - ústavy Evropské unie, se zdá, že se ta svoboda vytrácí. Nejen svoboda jednotlivce, ale i svoboda a hlavně suverenita státu. I v dobách nejtužší normalizace, za komunistů, i když poplatní "Velkému bratru", jsme pořád navenek vystupovali jako stát suverénní, ale přijetí Lisabonské smlouvy nás odsoudí k regionalitě, budeme prostě jenom jeden z regionů Evropy. A rozhodovat o nás budou úředníci v Bruselu. Mohlo by mi to být jedno...žít se dá všude...ale tak nějak mi to jedno není. Po třiceti letech mého života v socialismu, po letech nesvobody ve jménu socialismu, jsem si opravdu začala vážit svobody...svobody vyjadřování, cestování, podnikání,  svobody žít podle svého. A po poznání té svobody už nechci zažít, že mě někdo zase omezuje, tentokrát ve jménu Evropské unie.    

      Teď se mi tak nějak jeví, že socialistické Československo nebylo zas až tak špatné. Člověk mohl buď držet hubu a krok a nebo emigrovat. Jenže teď, zdá se, pokud nechci držet hubu a krok, tak emigrovat není kam.