Proč?

     Zklamání bolí. Docela dost. Zklamala jsem se v životě už mockrát a asi by mě to nemělo už překvapit. Ale když zklame člověk, kterému věříte, na kterého jste pyšní, za kterého se berete proti většině, bolí to asi možná víc.

      Už jsem kdysi psala, že v našem podniku uklízí i romský manželský pár. Přes počáteční oboustrannou nedůvěru jsme se docela zkamarádili, v kuřárně vykouřili nejednu cigaretku a bavili se o nejrůznějších věcech. Věděla sem o jejich problémech, oni o mých...chodili v noci a noc je nejlepší čas pro svěřování se. Zastávala jsem se jich, když se jim kolegové posmívali, kolegy jsem přesvědčovala, že tito romové jsou jiní než romové nepřizpůsobiví. Chtěla jsem se za ně zaručit, když hledali byt, dokonce jsem koketovala s myšlenkou, že bych jim nabídla bydlení u sebe v baráčku...jenom to dojíždění do Prahy a moji tři nevychovaní psi by byl problém.

      Pak se začalo proslýchat, že v kancelářích se ztrácejí věci. Ne moc...třeba kafe, plná sklenička najednou poloviční, zapomenuté cigarety, pár drobných, nechaných na stole....Začali jsme si hlídat své věci a také...začali jsme podezírat jeden druhého. Do našeho podniku se moc cizích lidí nedostane, a už vůbec ne v noci, takže zloděj musel být někdo z nás.

      Z personálního oddělení se ztratily stravenky a dárkové poukázky pro pracovníky, kteří měli pracovní či životní jubileum, takovou třešničkou na dortě byla remoska bratru za tři tisíce z reklamního oddělení. Pravda, ztráty nic moc, ale když se to nasčítá....

     Došlo to tak daleko, že i  vedení podniku ztratilo trpělivost.  Nejvíce postižená místa nechalo zabezpečit kamerami...a pak už jsme jenom čekali. Dočkali jsme se. Pro mě bohužel. Lidé, které jsem považovala za své přátele, kterých jsem se zastávala, kterým jsem věřila, používali univerzální klíč nejen k tomu, aby kanceláře uklidili.

      Kamera zachytila všechno a na moje "přátele" čekala při jejich odchodu z práce policie.

      Už u nás neuklízejí. Dneska v noci přišla "většinová" paní uklízečka. Byla jsem v ten moment mimo pracoviště, a jak jsem slyšela cvaknout známé dveře, rozeběhla jsem se, abych ji tam nenechala samotnou déle, než bylo nezbytně nutné. Paní si všimla mého spěchu a podívala se na mě...docela dost smutně. Jenže, bohužel...s uklízečkami a uklízeči máme neblahé zkušenosti. A zřejmě nějakou dobu bude jedno, jestli jsou většinoví nebo menšinoví......

      A já jsem dostala opět za uši. Ani mi tolik nevadí to,jak se mi smějí kolegové, že jsem se zastávala lidí, kteří si to nezasloužili, jako to, že mě v podstatě ti lidé zradili. Věřila jsem jim, věřila jsem tomu, že situace s menšinou není tak beznadějná, když existují lidé jako oni, děsně jsem jim fandila a chtěla jsem jim i pomáhat...

     Zklamala jsem se. Moc. Docela to bolí. A mrzí.

      Proč? Proč jim stálo za to, odsypávat kafe ze skleniček, brát pět cigaret z deseti, odlít polovinu vitaminového preparátu z lahvičky, která vypadala jako lahvička od likéru....

      Sakra...mrzí to. Kupodivu, ty lidi mám ráda pořád. Byli fakt moc fajn. Jenom jim prostě už nevěřím a nikdy věřit nebudu.