"Pepo, nebuď srab,

       to seš kámoš, když si se mnou ani na moje narozeniny nechceš připít?"................

     Nedavno jsem zaslechla, že umřel bývalý kolega. Pepa. Takový tichý, trochu zakřiknutý, nenápadný človíček, nikam se necpal, nijak se moc neprojevoval, spolehlivě udělal svou práci a šel domů. Neúčastnil se ani podnikových večírků a oslav a všichni jsme věděli proč. Vyléčený alkoholik. Chlast mu zničil manželství a málem i život. Dokázal se sebrat a jít se léčit...a hezkých pár let nepít.

      Tenkrát, před těmi deseti lety, slavil narozeniny jeden kolega. Kulaté narozeniny. Zapůjčil si malou zasedačku a po pracovní době, jak jinak, uspořádal velkolepou oslavu se vším všudy. Pepa měl zrovna službu, tak jenom zaskočil. Popřát kamarádovi za oddělení, přivítat ho v řádách těch "-sátníků". Oslavenec byl už pěkně pod parou, těch přípitků bylo za to odpoledne víc než dost, a tak místo ruky podal Pepovi skleničku.

"...si na to připijem, ne?"

Pepa odmítal, kamarád naléhal. Přece nejsi, Pepo, srab, ta jedna sklenička tě neporazí a narozeniny mám jen jednou...Kdoví, proč se Pepa nechal nakonec přemluvit. Možná si myslel, že jedna sklenička neublíží, možná se přecenil, možná se neovládl.

     Tu směnu už Pepa nedosloužil. U jedné skleničky nezůstalo, bylo jich daleko víc...a za Pepu musela zaskočit střízlivější kolegyně. A pak se záskoky začaly množit, dříve spolehlivý pracovník vynechával směn čím dál tím víc.  Kolegové z oddělení se chvíli Pepu snažili krýt, ale absencí přibývalo a nakonec Pepa přestal chodit do práce úplně.  Výpověď mu podnik poslal poštou.

     Ještě párkrát jsem Pepu potom potkala. V práci. Nějak se dostal přes vrátnici a zanedbaný, špinavý a neholený nakukoval do kanceláří bývalých kolegů. S očima týraného psa prosil o cigarety a pár drobných.  Z bytu ho domácí také vyhodil, ostatně...stejně to byly holé zdi, Pepa rozprodal veškeré zařízení. Pak kdosi hlásil, že zahlédl Pepu mezi bezdomovci na Hlaváku, prý byl zřízený pod obraz...

     Tak to už má za sebou. Kde a jak umřel, nikdo neví, povídá se, že  ho snad našli popeláři někde na nějakém smetišti. 

      Mohl tu ještě být. Mohl chodit do práce a těšit se na důchod, kdyby nebylo té nešťastné oslavy. Nebo kdyby měl Pepa pevnější vůli? Nebo...kdo ví....

     Ale tak tiše, v koutku duše doufám, že ten tehdejší oslavenec má občas neklidné spaní a špatné sny. A že když si vzpomene na svého bývalého kolegu a kamaráda Pepu, bodne ho u srdce aspoň malá výčitka svědomí.