Kterak jsem se možná setkala s pracovní diskriminací

     Snad každý občas zatouží po změně. Někdo mění manželky, někdo byt, já zatoužila po změně pracovní. Po dvaceti letech práce na jednom a tom samém pracovišti jsem se začala cítit lehce opotřebovaná, unavená, možná zapůsobila i jakási ponorková nemoc, vystupňovaná v případě jednoho kolegy až k naprosté nechuti, prostě...chtěla jsem pryč.

     Ovšem svou práci mám moc ráda a na rozdíl od mnoha jiných dělám něco, co mě opravdu baví. Takže jsem uvítala informaci personálního oddělení na podnikovém intranetu, oznamující, že se do vedlejšího oddělení hledá nový pracovník. Toto oddělení totiž vykonává takřka totožnou práci, kterou dělám už drahná léta, pouze daleko klidnější a daleko méně stresující, bez nočních směn a směn o sobotách, nedělích a svátcích. Podání přihlášky do konkurzu jsem tedy vzhledem ke své praxi považovala domýšlivě za pouhou formalitu a těšila se na změnu a hlavně na ten klid, volné večery, víkendy bez neustálého kontrolování času, aby mi náhodou neujel vlak, těšila jsem se i na jiné spolupracovníky bez ponorkové nemoci a antipatie od pohledu.

     Leč, řečeno slovy klasika, nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní. Odpověď personálního oddělení na mou přihlášku mi doslova vyrazila dech. Nedostala jsem se ani do prvního kola konkurzu, neboť, jak mi bylo sděleno, k vykonávání oné práce nemám požadované předpoklady. Velice výstižně to okomentovala moje přímá nadřízená, když jsem jí šla oznámit, že odchod se nekoná....pravila - tak vy vlastně děláte dvacet let práci, kterou neumíte.

     No, co bych lhala, sebralo mě to. Ti lidé, kteří rozhodovali v konkurzu, mě osobně znali, věděli, co dělám a jak, že bych tedy byla opravdu tak neschopná? Naštěstí, dříve než jsem stačila propadnout depresím, případně alkoholu, zahlédla jsem včas na vedlejším pracovišti důvod mého striktního odmítnutí. Byl mladý, neopotřebovaný, pravda, znalostmi a praxí zřejmě nepolíbený, neboť nad ním obezřetně stáli dva zkušení pracovníci a takřka mu drželi ruce, ale byl to muž...no...kluk...no prostě osoba evidentně pohlaví mužského.

     Takže konec sebepodceňování a s hrdým čelem vstříc novým zítřkům na starém pracovišti. No co, na noční jsem zvyklá, na stres už taky a neurovnané vztahy s oním velkohubým kolegou se časem taky obrousí. Protože, co si budu nalhávat, mladá už i přes vymoženosti dnešního kosmetického průmyslu znova nebudu a chlapa ze sebe neudělám docela určitě.

      Nedavno jsem potkala svou bývalou spolužačku. Její zaměstnavatel zkrachoval a ona je teď bez práce. Věděla jsem, že se tady u nás v podniku zanedlouho uvolní místo, jedna kolegyně jde do penze, a tak jsem se kvůli bývalé spolužačce poptala, kdy a jak se může přihlásit do konkurzu. Bylo mi zcela důvěrně sděleno, že konkurz bude koncem roku, spolužačka se přihlásit klidně může, ale ať si od toho moc neslibuje, šéf onoho oddělení projevil prý přání obsadit ono uvolněné místo nějakou mladší osobou, jak jinak než pohlaví mužského.

       Ale doba přece jenom pokročila. Kdysi mívaly přednost krásné blondýny s modrýma očima....