Jen počkejte, mládeži, on vás život naučí...

     se jako leitmotiv táhne některými zdejšími blogy a diskusními příspěvky. Autoři těchto nářků v podstatě vyčítají mladým, že na rozdíl od všeobecně hlásaného úzu o levicovosti mladých volili naši mladí převážně pravici.

     Život jim prý ukáže. Ještě si prý vzpomenou, až budou muset platit vzdělání,  neseženou zaměstnání, nebudou se moci postarat o staré rodiče, nezaloží rodinu atd, atd...

      Přestože jsem ve věku již dost pokročilém, přijde mi takovéto uvažování dost zastaralé. Ano...za našich mladých let - tím myslím svojí generaci a přeživší z generací předešlých - to bylo normální. Zadarmo...tedy za peníze státu, vlastně za peníze vybrané od plátců daní, jsme vystudovali. Poté bylo naprosto normální okamžitě po škole nastoupit do zaměstnání, které se za socialismu pro nového absolventa samozřejmě okamžitě našlo, ať bylo potřebné či nikoliv, po pár letech v práci mladí založili rodinu, čím dříve, tím lépe, no a po mateřské dovolené daly rodiny své ratolesti do školky či jeslí a matky zase nastoupily do pracovního procesu na svá povětšině původní místa. Měnit místo či dokonce profesi se příliš nenosilo, tam, kde člověk začal, ve většině případů setrval do vetchého stáří...pardon, do odchodu do důchodu. Všeobjímající stát zaplatil vzdělání, práci, zdraví i důchod, vyžadoval za to pouze držení úst a kroku a nikde moc necourat, maximálně tak do spřátelených socialistických zemí.

     Pak přišlo něco, čemu z nedostatku informací říkáme sametová revoluce, které nemůžeme upřít jednu velkou vymoženost. Otevřely se hranice. A ač Evropskou unii příliš nemusím, přinesla vymoženost další - Schengen. Najednou jsme mohli kdykoliv kamkoliv, za větší peníz na dovolenou, za menší peníz za zkušenostmi, studiem a prací. Píšu "my", ale myslím tím spíš tu mladší, odvážnější generaci, ještě nezatíženou běžnými povinnostmi, volnou a svobodnou a daleko lépe jazykově vybavenou. Poznenáhlu přestává platit naše staré zažité schéma - škola, práce, rodina, práce, důchod. Spousta dnešních mladých buduje své kariéry jinde a jinak. Jsou mobilnější, přizpůsobivější a informovanější. Na rozdíl od nás jim nepřijde nenormální třeba platit třicet korun u lékaře, protože mnozí zažili při cestách po jiných vlastech než českých placení daleko větší částky. Nepřijde jim nenormální vystřídat třeba pět zaměstnání, a vzít cokoliv, co se naskytne, než si najdou něco lepšího. Nepřijde jim nenormální najít si třeba podnájem a vydělat si na něj. Nepřijde jim nenormální začít podnikat, postavit se na vlastní nohy a zodpovídat sami za sebe.

     Za našich mladých let všechno zařídil a zaplatil stát, my jenom poslouchali.  Byli jsme zvyklí mít život jasný, nalinkovaný, příliš nevybočovat z normálu, dělat to, co se má a říkat to, co se čeká. Samostatnost a vlastní názor byly nežádoucí. Takový život byl sice lehce okleštěný, leč pohodlný. A možná proto teď někteří zdvihají varovně prst a spřádají katastrofické scénáře života v dluzích a chudobě. A nechápou, kam že ta dnešní mládež spěje, když takové krásné jistoty snadného života pod ochranou státu vyměnila za nejistou budoucnost a spoléhání sama na sebe.

      Převážná část dnešních mladých volila pravici. Rozhodli se pro tu nepohodlnější a nesnadnější, ale svobodnou cestu a odmítli tu druhou, krásně dlážděnou a plnou jistot. Věděli, že by za ní zaplatili hodně vysokou cenu, a nejen v penězích.