Hoši, hoši

neberte steroidy, neberte steroidy, nebo z toho zblbnete...

     Minulý týden jsem strávila na dovolené. U dcerunky, která z deštivého Irska přesídlila na slunný řecký ostrov Santorini...zaplať pánbůh za revoluci, Evropskou unii a podnikavého potomka. Za ten týden jsem se stačila dokonale spálit, seznámit se se Švýcarkou ruského původu /Slovan všude bratra...nebo sestru...má/, uzavřít přátelství na život a na smrt s asi tak deseti  toulavými psy, s dceruškou procestovat Santorini křížem krážem, podélně i napříč, a hlavně podniknout výlet lodí jak z minulého, či vlastně spíš předminulého století na nedaleký ostrůvek Volcano.

     Ten týpek nás zaujal už při nástupu na loď. Byli vlastně tři, hoši jak jedle, no...spíš jak rozložitá dubiska, do černa opálení svalovci, ale tenhle byl najsvalovcovitější. Sotva došlápli na palubu, obnažili svá vypracovaná tílka do plavek a odhalili světu svaly, před kterými by Schwarzeneger zbledl závistí a odhodil Conanův meč v dál. Nejsvalnatější svalovec zapózoval a nenápadně se rozhlédl, aby zjistil, jakýže to udělalo dojem na okolí. Poté se s rukama v bok a hrdě vztyčenou hlavou, celkem nepatrnou v poměru k zaťatým svalům, ledabylým krokem prošel kolem sedících výletníků...a hlavně samozřejmě výletnic...Nevím jak čí, ale naši pozornost si získal naplno. Zdusily jsme smích dlaní, abychom ho nevyplašily a začaly ho pozorně sledovat. Ovšem jen do chvíle, než na nás upřel lehce tupý pohled a vycenil sněhobílý chrup, v tom momentě jsme opustily horní palubu a záchvatu smíchu daly průchod až pod schody.

     Mezitím loď přistála u slíbeného ostrůvku a my se vydaly kamenitou stezkou mezi lávovými balvany, pemzovými kameny a vůbec krajinou navýsost nehostinnou pokochat se pohledem na vyhaslý kráter. Slunce pražilo jak na Sahaře, stezka vedla stále výš a výš do kopce, my už nekráčely, ale plazily se a vzájemně  se dohadovaly, číže byl ten neskonale tupej nápad lozit v pravé poledne po sopečném ostrově, když tu naše oči spočinuly na povědomé postavě, bezvládně zhroucené ve stínu pod jedním z větších balvanů, kdysi zde vyvržených řádícím živlem. Ejhle, náš svalovec, lehce pobledlý, těžce oddechující, nechutně zpocený a absolutně vyčerpaný to vzdal na půli cesty. Ten pohled nám dodal sil a my,netrénované a absolutně neosvalnatěné, křepce vykročily ke kýženému cíli.

      Po návratu na loď, kdy už jsme se těšily na stín, vychlazenou sodovku a milosrdný návrat do přístavu, nám milý ženský hlas z ampliónu nejprve řecky a poté anglicky sdělil, že nás čeká ještě výlet k horkým pramenům. Při představě dalšího vláčení se kamenitou pustinou pod žhnoucím sluncem kamsi do neznáma jsme sdělení okomentovaly hlasitým "fuck off hot springs", chytily se sedadel a skálopevně se zařekly, že se jich prostě nepustíme a horké prameny nám můžou....Leč jaké bylo naše překvapení, když loď asi po patnácti minutách plavby zakotvila na moři, asi tak padesát metrů od ostrova, spolupasažéři se začali radostně svlékat do plavek a skokem z paluby opouštět loď. Plavky jsme měly naštěstí na sobě, skočit z lodi nebyl problém, jenom jsme nechápaly, jak se zas potom dostanem zpátky. Po ujištění námořníka, ležérně se opírajícího o zábradlí, že "there is a lader", jsme se tedy taktéž nadšeně hotovily ke skoku do lákavých mořských vln. Náhle kolem nás proběhlo cosi tmavého, velkého a svalnatého, ozvalo se bolestivé "plác" a za zádí se po chvilce z vln vynořil náš svalovec, lehce pobledlý a evidentně dost otřesený. Měl čím, takového placáka jsem neviděla už hodně dlouho. To muselo opravdu bolet.

     Horké prameny byly fakt super. Vyvěraly kdesi z mořského dna, člověk plaval a náhle se ocitnul ve vodě, teplotou odpovídající napuštěné vaně. Ten požitek, zvlášť po vyčerpávající pouti ke kráteru, se nedá popsat. Dospělí dováděli jak děti, někteří jedinci dokonce doplavali na mělčinu a mazali po sobě sopečné bahno, prostě jsme si to všichni užívali, a dost litovali, když se z lodi ozvalo houkání, vybízející k návratu. Ale všechno má svůj konec. Tak jako naši spolucestující i my jsme vylezly na palubu a vystavily svá tílka slunci, hlavně tedy proto, aby nám oschly plavky a my se mohly obléct a vypadat zase důstojně. Halas nedaleko nás upozornil na to, že se hned vedle usídlili svalovci. Svalnaté nožky hodili nonšalantně přes svalnaná stehna, přes protesty procházejícícho námořníka si zapálili cigaretky a opět oslňovali okolí svým svalstvem. Dcera zašátrala po fotoaparátu.

"Tohle musím vyfotit. To moje roští pořád touží po svalnatym těle, tak ať vidí, jak to vypadá", zachechtala se a jala se fotit našeho nejsvalnatějšího "idola". Ten si toho okamžitě všiml, zapózoval a pak se s úsměvem přitočil k dceři a něco jí povídal. Řecky. Dcera, řečtinu neovládajíc, se zeptala, naprosto logicky, protože na Santorini umí anglicky snad úplně každý, aspoň pár slov:

"Do you speak English?"

Odpovědí jí byl rozpačitý úsměv, pokrčení svalnatými rameny a nechápavý pohled. Aha, tak tudy cesta nevede...Záchvat smíchu jsme už zdusit nedokázaly...

     Po návratu domů ukázala dcera fotky svalovce svému příteli. A ten nás dorazil úplně. Smutně se podíval po svých, podle našich měřítek naprosto normálních ramenou, prohlédl si svůj též naprosto normální hrudník a zasmušile pravil:

"Yes, that´s the right man."

Vysvětlování, že ideál mužské krásy naprostá většina ženskejch nespatřuje ve steroidech vyhoněných svalech a mrňavé hlavě, ale v těle normálním s hlavou, ve které vězí použitelný mozek, se setkalo s úspěchem jen částečným. Skorozeť se sice cítil polichocen, že dcera dává přednost jemu,takovému jaký je, ale stejně lehce závistivě pošilhával po fotce toho svalnatého "supermuže". A já si tak v duchu říkala,že jestli dnešní muži vidí ideál ve svalech a  prázdné lebce, tak nás, ženské, potěš pánbůh.