ČSSD má velkou šanci vyhrát příští volby

     Ať budou kdykoliv....................................................................................................

     Od nepaměti mají lidé tendenci následovat silné vůdce nabízející jednoduchá a zdánlivě výhodná řešení. Vzpomeňme Velkou francouzskou revoluci, kdy euforii národa po svržení útlaku šlechty a nenáviděného krále, který zjednodušeně řečeno přivedl svou vládou většinu lidí do naprosté chudoby, následoval ještě větší útlak ze strany revoluční vlády a ještě větší chudoba. Vzpomeňme Napoleona, kterého Francouzi milovali, přestože zatáhl celou zemi do nesmyslných válek. Vzpomeňme Hitlera, Stalina, připomeňme si Venezuelu a Chaveze, Kubu a Fidela Castra...všechny diktátory z vůle lidu, volené národy nespokojenými se svou momentální hospodářskou situací. Po jejich zvolení či vítězství revoluce jimi vedené následovalo národní nadšení, jásot davů, vidiny jiného, lepšího života...a po čase kruté vystřízlivění a zjištění, že lepší život se prostě nekoná, pečení holubi do huby nelétají a nepřátelé se nedají utlouct čepicemi. A že oni dříve tolik oslavovaní spasitelé lidstva jsou mnohdy ještě horší než vláda předchozí.

     I my jsme v osmdesátém devátém roce jásali. I my jsme si mysleli, že teď před námi svět padne na zadek a všechno půjde samo. A i my jsme se dočkali vystřízlivění, deziluze o tom, že ti, kdo zasedli v postkomunistické vládě, jsou čistí, že pro ně prospěch a prosperita národa a naší země bude prioritou, že prostě budeme žít a radovat se ve vzájemné shodě a radostně budovat ty "světlé a zářné zítřky", tentokrát ne nadirigované komunisty, ale spontánně tvořené "vším lidem" a jeho úžasnou vládou. Pamatujete ještě, když jela první postkomunistická vláda s velkou pompou a mediální pozorností na své první zasedání autobusem? A pamatujete ještě na besedu prvních postkomunistických vládních představitelů v televizi, kdy na jásavou větu moderátora, že teď už se konečně vláda věcí tvých, ó, lide český, vrátila do tvých rukou, odpověděl suše pan první postkomunistický ministr hospodářství Dlouhý, že "ulici si do toho mluvit nenecháme"?

     A pak začalo postupné střízlivění, tunely, podivné hospodaření se státním majetkem, podivné čachry a úmluvy s podivnými podnikateli...a bylo jedno, jestli byla u moci ta či ona strana. Lidi se divili, lidé žasli a porevoluční euforie se měnila v pochybnosti, pochybnosti v podezření a podezření v nedůvěru. Na světlo boží tu a tam vyplynuly nejrůznější pochybné machinace, obchody a kontakty, slovo podnikatel se stalo synonymem pro podvodníka, slovo politik či poslanec synonymem pro prospěcháře. Národ postupně přestal věřit, že vláda, jakákoliv, vládne ku  prospěchu občana a státu, protože vláda, jakákoliv, svými činy víc a víc přesvědčovala lidi, že vládní a parlamentní činitelé mají na zřeteli víc blaho svých peněženek než blaho státu. Aby tedy politici lidově řečeno zavřeli lidem huby a mohli v klidu pokračovat ve své "malé domů", navýšili sociální podpory, navýšili příspěvky na to či ono, protože...podívejte, my na vás budeme hodní a vy nás necháte u koryta.

     Jenže co čert nechtěl, přišla krize. Nikoliv krize finanční, kdy krachují banky a občané přicházejí o úspory, ale krize hospodářská, kdy krachují podniky a lidé přicházejí o práci. A státní rozpočet o příjmy z daní. Každému soudnému člověku začalo být jasné, že je třeba šetřit, jenže...kdo má ty úspory navrhnout? Politici, kteří se stačili během let natolik znedůvěryhodnit? Nikdo už neuvěří, že to tentokrát "myslí upřimně". A většina našich lidí jim zřejmě nevěří ani to, že ten státní rozpočet opravdu není bezedný. Šetření si ztotožňují s pojmem ožebračení. Nebudeme přece platit víc, nenecháme si zrušit dávky, příjmy, na které máme přece nárok! Sami jste za vodou a chtěli byste se hojit na nás, na chudých?

    Do této situace vstupuje strana, mající v čele historicky ověřený prototyp diktátora. Charismatického, populistického, přesvědčivého. Hrajícího na strunu lidské závisti, nenávisti a prospěchářství. Místo šetření, o které většina národa nestojí a kterému většina národa nevěří, nabízí další a další příspěvky, podpory, dávky, úlevy. Slibuje zkrácení příjmů a výhod těm, které národ považuje za bohaté, slibuje podle něj spravedlivější rozdělení finančních prostředků, slibuje  blahobyt a prosperitu pro všechny. Varování těch, kteří, byť opožděně, prohlédli, bagatelizuje a zesměšňuje.

     Většina lidí věří, že státní rozpočet je něco jako kouzelný bezedný měšec. A většině lidí také znějí nepříjemně slova o šetření, škrtech a uskrovnění. A vůbec, proč by se měli uskrovňovat zrovna oni, ať se uskrovní soused, ne?  A tak věřím tomu, že tento člověk a jeho strana vyhraje volby.  Nastane národní euforie a všeobecné jásání.  Zas bude správa věcí tvých ve tvých rukách, ó, voliči český. Zas budeš vyhlížet ty pečené holuby, jenže pečený holub, jak známo, nemá křídla a nelétá. A nastane ono historické vystřízlivění a rozčarování. Jenže to už bude pozdě.