Vyplňte a darujte

Koncem loňského roku vydala Grada dvě zajímavé a tematicky podobné knihy. Pro některé páry či maminky a jejich děti by se mohly stát vskutku pokladem nejen v jejich knihovničce, ale hlavně v jejich srdcích. 

Tyto útlé, ale zároveň až extrémně obsažné knížky jsou sondou do našich vzájemných vztahů a jejich úkolem není jen uchování vzpomínek, ale za pomoci návodných otázek či rozepsaných vět zejména zjištění toho, co jsme si neřekli, nebo třeba také překvapivé objasnění dávných událostí, o kterých jsme si vytvořili špatné domněnky. Vedle těchto pozitivních přínosů možná dojde i k poznání věcí, které se bohužel nikdy nestaly, a my tak nejsme schopni o nich psát. Dobrou zprávou je, že si je možná jen nepamatujeme, že jsme zapomněli (to hezké), až s časem jsme se odcizili a získali jsme klamný dojem, že to takhle bylo od nepaměti... ale co když ne?

Řeč je o knihách Co na tobě miluji a Mám tě ráda, mami. Když mi redakce nabízela recenzní výtisky těchto knih, vzhledem ke složitějšímu vztahu, který mám s maminkou, vyjádřila jsem se kladně pouze k první z nich. Chtěla jsem Co na tobě miluji prolistovat a pohrávala jsem si i s myšlenkou, že ji vyplním partnerovi, bez ohledu na očekávanou reakci. Proto jsem byla poměrně překvapená, že mi doma přistála i Mám tě ráda, mami. Protože ale beru věci tak, jak jsou, a věřím, že se nic neděje náhodou, vlastně se právě „rukou osudu“ nechávám ráda unášet, začala jsem zvažovat, jestli bych i tuto knihu nemohla použít

Ve zkratce: mohla, ale jen s jistými obtížemi. Uvědomuji si ale, že se nejspíš jedná jen o můj osobní blok. Jde o to, že jsem se od určité doby mamince přestala s většinou věcí svěřovat, a o tom, že by ona sdělovala věci „tohoto typu“ (na které mám reagovat v knize) mně... o těch nemá můj mozek žádné záznamy.

Dobře, tak například nebýt schopná doplnit větu: Často jsi mi zpívala tuto písničku... asi není žádná tragédie. Pro kolonku teček po větě: Že jsi dobrá máma, vím díky tomu, že... už by mi trochu teklo do bot, protože bych musela vymýšlet něco hlubšího, než „vždy jsi mi dopřávala víc (věcí i jídla), než jsem skutečně potřebovala, protože jsi mi chtěla udělat radost (jasně že NE! proto, že ses mi chtěla zavděčit). U Co dokáže jen maminka nebo Všechna synonyma pro slovo maminka, která mě napadají, když na tebe myslím bych snad také něco vymyslela, ale nejspíš by to nebylo to, co by si chtěla maminka přečíst od své dcery, ačkoliv by to nebylo nic špatného... I když vlastně těžko říct, jaká je představa té, která mě vychovala Určitě se snažila být dobrá máma a třeba jsou pro ní důležité věci, které dělala, i když já bych spíš ocenila slovní podporu nebo dokonce obětí...

Přeskočme úsměvné zaškrtávačky typu:

Pro mě jsi...

? Nejlepší maminka na světě

? Druhá nejlepší maminka na světě

? Třetí nejlepší maminka na světě,

které v knize plní spíš okrasnou a vtipnou funkci, jelikož co se dá „vybrat“. Poté přicházejí další části vzpomínek na společně strávené chvíle, výlety, oblíbené oblečení (které mamince nejvíc sluší?) nebo srdceryvnější části jako Nevím, jestli jsem ti to tenkrát řekla, ale bylo mi tě moc líto, když...

Suma sumárum, pokud máte vztah jako Lorelai Gilmorová s dcerou Rory (případně syna něco na ten způsob), nemusíte se bát, že byste měly jakýkoliv problém cokoliv doplnit, a ještě byste si pak u toho společně dojetím pobrečely, až byste si knihu prohlížely. Pokud ale patříte spíš do skupiny matek a dcer modelu Lorelai Gilmorová a Emily Gilmorová, asi se trochu zapotíte a možná zakusíte i lehké deprese :).

Jak jste asi pochopili, kniha je koncipovaná jako určitý dotazník, kde se očekává, že se na ní budete spisovatelsky podílet. Místo je v ní i na fotografie (např. Jsem ráda, že jsi se mnou byla v tomto okamžiku) či kresby. Stránky jsou čistě bílé, takže kreativitě se meze nekladou. Kolonek k vyplnění je v knize nepočítaně. Říkám si, že se možná hecnu a pokusím se vyplnit to, co si pamatuji, a alespoň tehdy, kdy to nebude úplná lež, zvolit tu nejhezčí odpověď, abych obdarované udělala radost. Nejde o nějaký nevděk, jen někdy vztah prostě nevypadá nebo nevyjde tak, jak bychom si přáli... V tom případě asi nemá smysl si lhát, nicméně dá se diplomaticky zaměřit na to lepší, protože snaha byla.

V případě Co na tobě miluji bych měla méně „práce“. Partnera si sami vybíráme, tudíž většinou proto, že se nám líbí vizuálně i charakterově, takže není problém s cíleným opěvováním. Možná rádi vyplníme i takové věci jako: Někdy mě trápí, že..., protože je jasné, že na každém vztahu - a zejména tom partnerském - je třeba pracovat. Některé otázky v „mamince“ i „partnerovi“ jsou stejné, ale v mém případě ve mně ta určená partnerovi budí jiné pocity... je to zajímavé, a proto je pro mě těžké odpovídat na otázky emotivně zabarvené... Když na tebe myslím a zavřu oči, vidím tě, jak... u kterých se předpokládá něco silného a jímavého, ale právě tahle je z „partnera“, tak tam jsem v pohodě :).

No a vidíte, nakonec se vlastně nejvíc věnuji knize pro maminky, kdo by to byl řekl. Asi proto, že máme potřebu víc řešit to, co nám nevyhovuje, než cokoliv jiného... každopádně vždy je tu prostor pro zlepšení (i vztahů), a tak těm z tábora Lorelai&Emily doporučuji vyplnit to lepší a zbytek, to, co zaznamenat neumíme, dotvořit třeba dohromady, a těm druhým knihu zahodit a užívat si život ruku v ruce. Anebo ne. Vyplňte si ji taky, ať jednou můžete vzpomínat, co pěkného bylo, jak jste se měli rádi, a nezapomeňte to ukázat vnoučatům. Není nad dobrý příklad.

P. S. Pokud neznáte Gilmorova děvčata, je nejvyšší čas si tuto zásadní neznalost okamžitě doplnit!