Je chladno, obloha v barvě šedi, ze zbytků okolních budov se valí hustý, černý dým, někde ještě hoří, v dálce jsou slyšet rány od dopadajících pum a tlumené výkřiky.
Lidé se tísní ve veřejných, přeplněných protileteckých krytech nebo v malých sklepech. Vše začíná a končí sirénou. Vše se denně opakuje. Občané Berlína si již zvykli na každodenní úprk na nejbližší bezpečné místo hned, jak je nálet ohlášen. Popadnou pár nejnutnějších, sbalených a u dveří připravených věcí a utíkají! Po druhém signálu se zase všichni derou ven. Ti, kdo ještě mají kam jít, jdou domů. Ti ostatní, jejichž řady se den ode dne rozšiřují, se se svěšenými hlavami plouží ulicemi nebo hledají ještě použitelné věci v troskách právě vybombardovaných domů...
Berlínská past, detektivka z válečného Berlína ze sklonku roku 1944, líčí zejména atmosféru. Atmosféru válečného města, chování jeho běžných obyvatel, intriky vedoucí třídy a osobní příběhy dvou hlavních postav na pozadí nedostatku, zrady, zbabělosti, naivity a krutosti. Jen málokterému spisovateli se tak zdařile podaří zatáhnout čtenáře do prostředí příběhu. Zvlášť v případě historické tématiky, kde představivost bývá mnohdy nepřesná. Spolu s autory se procházíte po troskách světové metropole, hlavním městě říše a snažíte se nefandit uprchlému vězni z koncentračního tábora Ruprechtu Haasovi v jeho vražedné mánii, ale také nemít pochopení pro jednání navrátivšího se policejního vyšetřovatele Hanse Kalterera.
---
„Oba víme, Hansi, že se celá země nějakým způsobem provinila. Zapojilo se do toho příliš mnoho lidí. Z přesvědčení, z prospěchářství, ze strachu nebo z lhostejnosti. Já jsem také...“ Merit se na okamžik odmlčela. Po chvilce pokračovala: „Nebudou moct obvinit celý národ... ale ti, co to mají na svědomí, musejí být pohnáni k zodpovědnosti!“
„A kam patřím já, co myslíš?“ obrátil se na ni Kalterer vztekle, ale stačil jediný její pohled a jeho vztek se rozplynul.
„Nevím. Co myslíš ty?“
„Nejsem si vědom žádné viny, vždycky jsem jen poslouchal rozkazy. To přece musel každý. Všichni jsme se přece museli nějak přizpůsobit...“
---
Německo coby strůjce druhé světové války je snadné plošně vnímat výhradně negativně. Vůdce a všichni ti jeho gruppenführeři, hauptsturmführeři, sturmbannführeři a další členové SS a nositelé hodností, křížů a ocenění se zasloužili o svou právem nezáviděníhodnou pozici nepřítele všech a viníka smrti obrovského množství lidí. Autorům tohoto příběhu, Richardu Birkefeldovi a Göranu Hachmeisterovi, se však povedlo zprostředkovat vnímání války z pozice samotných Němců. Zvláštní, jak člověk příliš nepřemýšlí nad tím, že zřejmě i mnoho lidí z řad samotné „čisté rasy“, by raději žilo v míru, že spousta z nich také trpěla, a to zdaleka nejen Židé. Oni vlastně trpěli všichni. Jen někteří si to odmítali až do úplného konce připustit, jelikož byli přespříliš zfanatizovaní. Kdo myslel na obyčejné lidi? Mnoho z nich přišlo o všechny muže v rodině, o přátele, o domov, hladovělo a jinak trpělo, ale přitom o boj nikdo z nich nestál. Jenomže když nechtěli jít dobrovolně, skončili rovnou v lágru, v koncentračním táboře. Měli tedy na výběr?
---
Naše zdi se lámou, ale naše srdce ne! Tento čerstvý bílý nápis zářil z jedné rozbité fasády. Kapky barvy, stékající po zdi, se na zemi slévaly v kaluž.
Ano, protože žádná srdce nemáte! Zůstaly vám jen fráze a hesla na zdech, v rádiu a nad branami lágrů. Každému, co jeho jest! „Každému“ stálo tam – ne pořád jen těm druhým! Jen se rozhlédněte kolem, jak to tu vypadá, všechno je v hajzlu, všechno v háji... Každému, co jeho jest!
---
Pokud se chcete dozvědět něco o životě obyčejných lidí ve válečném Berlíně, o těch pár krutých sviních nahoře, co okrádaly všechny včetně vlastních vojáků, a po válce z toho ještě vyvázly s čistým štítem, a přitom si přečíst dobrou detektivku, přečtěte si Berlínskou past!
89 %
