Dědeček bývalého prezidenta České republiky stavitel Ing. Vácslav Havel přivítal v útrobách svého secesního sálu Lucerny těžký punk rock. Hvězda 80. let Billy Idol vystoupil v sobotu 21.6. v rámci svého letního, evropského turné v Praze.
Účastnila jsem se koncertu vlastně úplně náhodou - na čestnou vstupenku. Musím se přiznat, že jsem do té doby o tomto interpretovi ani neslyšela. Natož abych věděla, do jakého žánru jeho tvorba spadá. Úmyslně jsem se rozhodla nechat se překvapit.
Už při sestupování schodů dolů na parket spolu s ostatními diváky bylo na co se dívat. Některých jsem se dokonce trochu bála. K vidění byli jak ročníky padesáté až sedmdesáté, kteří nejspíš zažili Billyho v jeho největší slávě, tak i mladí náctiletí rockeři. Někteří, myšleno zejména ti starší, se zřejmě v těch 80. letech zastavili. Stejné účesy, oblečení a drsný, tvrdý, rockový pohled.
Když zazněly první tóny první skladby, zažila jsem trochu šok. Ani ne tak ze samotné hudby, ale všechny mé smysly trpěly. Myslela jsem, že ohluchnu, oslepnu nebo dostanu epileptický záchvat, a ještě k tomu se mi špatně dýchalo. Zvuk linoucí se ze zavěšených reproduktorů byl příšerně, ale opravdu příšerně přehlušený. Chvilku jsem se skutečně bála, že tohle moje uši musí poškodit. Postupně to trochu upravili. Světla celkem umě doprovázela jednotlivé písně, ale míchaly se všechny barvy v rychlém sledu, s neustálým střídáním pozic s jistým koncem, kterým bylo zamíření oslepujících reflektorů do očí přihlížejících. Vydýchaný vzduch v sálu se mísil s vůní cigaret a marihuany, ale to bylo jen to nejmenší.
Z počátku na mě rocková scéna v tak honosném prostředí působila trochu nepatřičně. Praskaly mi bubínky a vážně jsem zvažovala urychlený odchod. Zpěvákův hlav v doprovodu kapely chvílemi téměř zanikal, navíc v nižších až středních polohách hlasu to Billimu trošičku ujíždělo. Oproti vyšším partiím, které zvládal naprtosto jistě a čistě. Možná se také špatně slyšel. Vůbec nechci trvdit, že je špatný zpěvák. K tomu jeho šílené grimasy a gesta na mě působily trochu agresivně. Diváci se pohupovali, pár nadšenců projevovalo větší přízeň, ale vlastně to bylo trochu vlažné. Ale ne napořád.
V prostřední části koncertu, kdy si šel Billy odpočinou, měl sólo jeho kytarista. A musím říct, od té chvíle jsem ani trochu nelitovala, že jsem zůstala. Co ten chlap umí, to je něco neuvěřitelného. Chvílemi jsem ho podezřívala, že má jiný nástroj nebo že s ním hraje ještě někdo. Ale ne. On je skutečně tak strašně moc dobrý. U něj mi spadla brada. Tento mistr se jmenuje Steve Stevens. Mít koncert on sám, určitě přijdu. Od té doby se moje nálada začala zlepšovat.
Billy potom začal hrát své starší, ale hlavně známější songy, a najednou stála, a užívala si celá Lucerna. A pak mi to došlo. Vlastně to bylo všechno skvělé. Všechno tak, jak mělo být. Skvělý kontrast temné, moderní scény a historické budovy, excelentní, vyhrocený frontman, který dal do své show, co šlo, skvěle fungující kapela, hrající tak ohlušivě, až to bolelo, neskutečný, stylový kytarista, který vládne svému instrumentu, i různorodí fanoušci včetně pár exotů bez zapomění lehkých drog. Prostě „dobrej rockovej koncík“.
A nakonec, samozřejmě velká pocta Billimu. Je to velký fešák s pěkným tělem a obrovskou energií. Věku navzdory.
V říjnu tohoto roku se můžeme těšit na jeho dlouho očekávanou autobiografii s názvem DANCING WITH MYSELF, a brzy také na nové, studiové album. Na závěr taková malá ochutnávka z jeho knihy:
“A DISAPPROVING CHEMISTRY TEACHER ONCE WROTE ON MY REPORT CARD: “WILLIAM IS IDLE!” IN GIANT BLOCK LETTERS, I – D – L – E. . . WE’LL SEE ABOUT THAT, I THOUGHT.” — BILLY IDOL
Ve volném překladu: „Učitel chemie, který mě neměl rád, mi jednou na vysvědčení napsal: William je NEČINNÝ! Velkými písmeny N – E – Č – I – N – N – Ý... Uvidíme, pomyslel jsem si.“ – BILLY IDOL
