Prokázal Experiment existenci posmrtného života?

Když bývalému válečnému reportérovi automobilová nehoda vzala mladšího bratra, jejich otce to velmi zasáhlo. Dohodli se proto, že až nadejte otcův čas a přejde na druhou stranu řeky, uskuteční společný výzkum.

Otec zemřel dvanáct let po svém synovi.  Francouzský šéfredaktor časopisu Inexploré a zakladatel a prezident INREESu – Institutu pro výzkum neobvyklých zážitků - Stéphane Allix nezaváhal a pustil se do zcela neobvyklého experimentu, u něhož doufal, že jeho otec bude spolupracovat, jak se předtím „zaživa“ dohodli. Ve chvíli, kdy byl u jeho otevřené rakve sám, vložil do ní čtyři předměty. Nikdo se o nich nikdy nic nedozvěděl. Po nějaké době se pokusil prostřednictvím šesti různých medií navázat s otcem kontakt, přičemž chtěl, aby jim otec sdělil, co mu do rakve vložil. Jak se ale ukázalo, nebyl to jednoduchý pokyn.

Kniha nám zprostředkovává jednotlivé rozhovory s médii, příběh, jak se jimi stala (co tomu předcházelo, jaké těžkosti s přijetím svého daru zakusila), ale také analýzu a odborné informace z tohoto oboru. Po skončení rozhovorů následuje ještě část nazvaná Závěrem, ve které se k této problematice vyjadřuje psychiatr Christoph Fauré, upozornění, na co si je třeba dát pozor, když se rozhodnete jít za médiem, a poděkování.

Je zřejmé, že dnešní společnost, zvlášť západní kultury, iracionální, tedy rozumem nevysvětlitelné věci, neberou příliš vážně. Média, která údajně mají schopnost přijímat obrazy i vzkazy od zemřelých, jsou pro mnohé z nás lidé nespolehliví, neseriózní nebo ještě hůř, příživníci na lidské bolesti. Ano, samozřejmě na tom má svůj podíl to, že se schopnosti takových lidí nedají rychle ověřit, na což sází mnoho podvodníků, ale jak Stéphane Allix dokazuje ve své knize, pravé médium od vás k tomu, aby vám mohlo předat vzkazy od těch, kdo k němu přišli, nepotřebuje vědět vlastně nic, tudíž lze rychle vyloučit možné telepaty, mentalisty či podvodníky, kteří se nerovnají mediím, tedy těm, kdo vidí podstaty zemřelých a dokáží s nimi na nějaké, velmi prchavé bázi komunikovat.

Právě autor nám ve své knize představuje hned šest pravých médií.  Během jejich společných rozhovorů několikrát vyšly najevo podobné či shodné informace, aniž by je předtím jakýmkoliv způsobem navedl, nebo bez možnosti si tyto informace kdekoliv předtím najít. Jednalo se například o strýce, který přišel (neznámo přesně kdy a kde) o život v první světové válce, který se zjevil hned dvěma nebo třem médiím (v odpovídají fyzické podobě), protože měl co říct, o údajného otcova bratra, který pravděpodobně musel zemřít jako maličký, ale o němž nikdo z rodiny nemluvil (alespoň autor jeho existenci nemohl potvrdit), a v neposlední řadě popis vlastní povahy, skrývaných emocí, charakteru, oblíbených věcí a míst a fyzická kondice zemřelého na sklonku života a těsně po něm jasně ukazovala, že otec se experimentu ve všech šesti případech účastnil. Téměř vždy se také médiu podařilo předat alespoň jeden ze čtyř předmětů uschovaných v rakvi, které chtěl autor od otce slyšet.

Díky knize se můžete osobně účastnit zajímavého experimentu, který ale má svá jasná pravidla. Jak zjistíte, rozhovory a informace z nich vyplývající působí velmi přesvědčivě.

Co se týče existence světa zemřelých, který údajně funguje paralelně s tím naším, nejedná se o nic nového. Mnohé východní kultury se zemřelými komunikují dlouhodobě, o domorodých kmenech ani nemluvě. I v západním světě za přítomnosti moderní medicíny lze pozorovat abnormální zážitky, které se pravidelně v podobných situacích opakují – například lidé v kómatu nebo těsně před smrtí často zemřou až po té, co k nim dorazí jejich blízcí, a dokonce jim třeba nahlas řeknou: Je to v pořádku, už můžeš odejít, zvládneme to tu sami. Mnoho lidí také  uvádí, že vidí své nejbližší zemřelé u nohou své postele jen pár minut, hodin nebo dní před vlastním odchodem na onen svět.

„Tíha nevyřčeného je ničivá.“

Autor spolu s psychiatrem ale také varují, že kromě nutnosti nalézt opravdové médium, díky němuž se můžete pokusit navázat kontakt se zemřelým (ale pozor, alespoň půl roku od data jeho úmrtí), si musíte ujasnit, co vlastně od sezení s ním očekáváte. Je důležité si uvědomit, že i když se vám podaří s vaším milovaných opět „mluvit“, neurychlí to váš proces truchlení, který je velmi podstatný a jímž je nutné si projít, zacelit ránu, transformovat svůj vztah se zemřelým na introjektovaný a v neposlední řadě umožnit zemřelému odejít a věnovat se svým záležitostem tam někde jinde.

Nicméně, pokud přistoupíme na existenci podstaty, duše zemřelého, jehož JÁ jen změnilo skupenství (před narozením a v rané fázi vývoje z kapalného přes pevné od narození až po plynné po smrti), bude se nám nejspíš s tou představou lépe žít, protože budeme vědět, že se jednou možná se všemi těmi, kdo už tu s námi nejsou fyzicky, opět shledáme, a rovněž nás bude hřát jistota, že smrtí nic nekončí, ani my sami.

„Mezi oběma světy neexistuje hranice. Obě reality jsou průchozí. Ve viditelném světě se projevuje hmota, v něm jsme schopni vidět rozdíly mezi předměty a bytostmi, umožňuje nám prožívat různé situace a vyvíjet se. Hmota je ale pouze prostorem k učení. Jsme především nebeskými bytostmi, které přišly na zem získat nové zkušenosti.“