„Noemku?“ Nepodíval se na ni. Tiše plakal do kolen. „Chci domů.“ „Jsi doma.“ „Chci svou mámu.“ „Jsem tady, miláčku.“ Podíval se stranou. „Tebe ne. Chci svou druhou mámu.“ „Já jsem tvoje maminka, zlato.“
Otočil se. Zkormouceným pohledem se jí zadíval do očí. „Ne, nejseš.“
Příběh, jenž se ukrývá na stránkách knihy Čas zapomnění, je jedním slovem brilantní.Jeho do symfonie sestavené noty svou melodií jemně dotírají na mozkové centrum víry, které má každý z nás. Všichni potřebujeme v něco věřit, a proto jsou tolik úspěšná všemožná náboženství. Přesto je mnoho ateistů, ale není vše jen o výběru té správné hudby?
Psychiatr Jerom Anderson svůj působivý výzkum nestaví na nehmotných a neověřitelných věcech, ale na faktech, která jsou ovšem na první a asi i na druhý pohled v podstatě neuvěřitelná. Řeč je o reinkarnaci, převtělení duší, o dětech, jež si od narození do prvních pár let věku pamatují přesná fakta z předchozích životů, aniž by se o lidech, o kterých vypráví, mohly jakoukoliv myslitelnou cestou třeba jen doslechnout (až na případy, kdy se například vnučce narodil její vlastní dědeček). A to není vše. Oni druzí, noví nabyvatelé duší, mají stejné záliby, umí stejné věci (například hrát na klavír, aniž by se to současná osoba učila) a k tomu mívají specifická mateřská znaménka na místech a ve tvarech podobných jako ty, která zanechala smrtelná zranění. Tyto duše zpravidla skončily svůj předchozí život násilnou smrtí, ale proč si někteří pamatují to, co měli zapomenout? A je to vůbec možné, nebo...?
„Více, věř, je toho na zemi a na nebesích, Horacio.“ W. Shakesperare
Hlavní postava, jíž je Janie, brzy čtyřicátnice, jednoho krásného, teplého večera pod hvězdami, přímo na pláži, v ještě teplém písku a za doprovodu šumění moře, podlehne neznámému cizinci. Je z toho Noe, Janiin syn. Noe je výjimečný. Nyní jsou mu čtyři roky a je nejspíš velmi inteligentní, jelikož z ničeho nic projevuje neuvěřitelné znalosti z různých oblastí. Například zná a podle vzhledu pozná velké množství ještěrů, podrobně vám převypráví Harryho Pottera, aniž by ho kdykoliv předtím četl nebo viděl, a taky hledá a každý večer volá svou mámu. A to už od batolecího věku. Každý večer také ze spaní křičí, že „chce pustit ven“ a „chce domů“, a nesnáší vodu. Situace dospěla tak daleko, že ho Janie není schopná vůbec vykoupat, takže si ve školce stěžují, že zapáchá. Stále se opakující noční můry, synovo volání o pomoc a další zvláštnosti po kolečku mnoha různých psychologů a psychiatrů nakonec Janii přivedou ke kolegy zavrhovanému doktoru Andersonovi, který se zabývá minulými životy dětí, které si na to pamatují. A tak začíná jejich společná cesta za poznáním, na které doktor Anderson nově bojuje nejen s nevěřícností, ale i sám se sebou...
Úvodem musím poznamenat, že už dlouho jsem nečetla knihu s takovým zápalem. Hrozně mě zajímalo, jak to celé dopadne. Emočně je příběh velmi silný, zvlášť pro ty, kdo už jsou matkami nebo otci. K tomu ty úryvky z knihy uznávaného vědce a doktora medicíny Jima B. Tuckera, který se zabýval právě těmito případy všude možně po světě... Tato kniha prostě patří mezi ty výjimečné, které vám něco dají, něco otevřou, něco ukážou, na které jen tak nezapomenete. Kniha je navíc velmi čtivě napsaná, takže i překladatel pan R. Zítko musel odvést skvělou práci, aby to správně vyznělo. Naposledy na mě podobně působila kniha Chatrč od Williama Paula Younga, ale v Čase zapomnění je méně utrpení a ponaučení, více děje a pro mě i více uchopitelných důkazů o něčem záhadném až neuvěřitelném... Rozhodně doporučuji. Tato kniha si zaslouží pozornost.
95 %
