Dnes, pár minut před pátou odpolední hodinou, se u kavárny v Neoluxoru na Václavském náměstí v Praze objevil mladý, energií sršící ležérní elegán v kostěných brýlích, saku a lesklých botách.
Netrvalo dlouho a oči všech již přítomných se stočily jeho směrem. Prahu historicky poprvé navštívil slavný italský spisovatel Paolo Giordano, autor Osamělosti prvočísel, románu, jenž získal mnohá ocenění a stal se bestsellerem, Těla a v případě českých čtenářů také novinky s názvem Čerň a stříbro.
Lehce poddimenzované sezení připravené pro publikum se krátce potom, co Paolo spolu s tlumočnicí, překladatelkou jeho románů do češtiny alias moderátorkou dnešního setkání a šéfredaktorem Odeonu (vydavatel Giordaniho knih v češtině) zasedli k improvizovanému pódiu, zcela zaplnilo. Dalších několik desítek lidí ještě postávalo kolem.
Celý rozhovor se slavným autorem spočíval v otázkách a odpovědích. Zde jsou autorova prohlášení, jež mě zaujala:
„Psaní mi bere všechnu mentální energii. Nedokáži se věnovat bezmyšlenkovitě čemukoliv jinému."
„Škola může být velmi nepřizpůsobivou institucí."
"Každý hledá nějakou podobu rodiny. Ta se v čase mění. Hledají ji i homosexuálové."
"Existuje nejen samota jednotlivce, ale i rodiny."
"Uvědomil jsem si, že naše chůva, pomocnice v domácnosti, o nás ví všechno. Otevírá naše šuplíky, zná naše závislosti, vychovává naše děti... ale co víme my o ní? Vůbec nic... (o tom je poslední z románů - postava skutečně existovala).
"Kniha je uzavřená, hotová věc. Nepotřebuje film. Nemá smysl knihu převádět na plátno, pokud film nemůže přinést něco navíc. Nemělo by to být nic automatického."
A co dalšího ještě vyplynulo z položených otázek? Cítí se být více spisovatelem nežli fyzikem, ačkoli fyziku studoval. A to proto, že se tak v podstatě jednou rozhodl. Nechtěl se stát podivným individuem, jaká vídal na školních pozemcích, a hlavně si každý den uvědomoval své hranice. Navštěvoval kurs tvůrčího psaní a může ho vřele doporučit všem, kdo chtějí psát. Ne, že by snad "naučil talent", ale přináší konfrontaci s ostatními a také s učiteli, kteří vám pomohou odstranit tři až čtyři chyby, jež děláte, ale sami je nevidíte.
Román Osamělost prvočísel byl zfilmován. Sám Paolo na scénáři spolupracoval. Avšak konečné dílo se od samotné knihy velmi liší. Prý „v estetice, ve formě vyprávění i v závěru“. A kde že bere inspiraci? Samozřejmě jako mnoho jiných z osobního života, ale také z jiných románů. Směšuje události i různé své pohledy, a to prý poměrně chaotickým způsobem. V každé z knih je něco autobiografického. Například první kniha je sbírkou vzpomínek na nenávist k lyžování, když byl ještě chlapec, na dětské oslavy, promoci, ložnici jedné kamarádky... atmosféry jednotlivých míst se v knihách prolínají. Jeho tři knihy jsou jako jeho „děti, které stojí v řadě za sebou.“ Ačkoli čtenář to nejspíš nepozná, knihy na sebe „implicitně navazují“. Všechny tři má stejně rád., nebo alespoň "explicitně nedokáže (nechce) vyjádřit", kterou má nejraději. Jeho romány vždy zobrazují to, co aktuálně v životě prožíval.
A jaký je jeho osobní život? Paolova manželka má dvě děti z předchozího vztahu. Budování jejich nové rodiny, zejména důvěry v ni, ve stabilitu a podobně, nebylo lehké. Paolo rád cestuje a jí. V Praze zatím strávil jen tři hodiny (v čase představování knihy), ale na zítřek po obědě plánuje obrazit nějaké ty památky. Paolo se vyjadřuje spontánně, energicky, ale když se chce nad něčím zamyslet, dopřeje si klidně i delší odmlku, aby si stihl uspořádat myšlenky. Takových chvil bylo hned několik. Vedle toho ale disponuje i příjemným, lehkým humorem. Například poznamenal, že ve sportu moc dobrý není a že to je asi i vidět, nebo vyzval obecenstvo k podávání návrhů na vhodné restaurace, kde se tady dobře nají, s tím, že přijímá vizitky konkrétních zařízení.
Závěrem chci říct, že jsem si to moc užila. Paolův povětšinou klidný, přemýšlivý, ale občas i excentrický projev i jeho energie se mi líbily a těším se na čtení jeho knih (doposud jsem žádnou nestihla!). Prozradil, že už dokonce rok a půl také píše nový román , je tak v polovině a že se mu zatím líbí. Věřím, že minimálně líbit se bude i jeho čtenářům.
