Můj nejlepší kámoš Smrt

Obladi, oblada Byl jednou jeden nezajímavý a nepříliš oblíbený chlapec „s flastrem“ z minulosti jménem Martin, který se zamiloval do krásné, všemi obletované Anji a moc si přál, aby se stal zázrak a oni dva se sblížili. 

Bohužel, nevyšlo to. Anja stále měla někoho jiného. A tak Martin rostl, sílil a doufal, že se to třeba jednou změní. Jeho trvající neúspěchy u žen i život bez přátel však měly jiný důvod, než tomu bývá obvykle. Postarala se o to Smrt.

„Myslím...,“ začal jsem, „žes to všechno takhle narafičila, protože seš sobeckej prevít.“

Smrt a jiné vrcholy mého života je krásný, mnohoznačný název debutového románu s humornými prvky německého autora Sebastiana Niedlicha. Knihu bych neoznačila přímo za humornou, podle mého názoru si ani neklade za cíl někoho skutečně bavit tak, aby se za břicho popadal. Spíš bych řekla, že jde o hlubokomyslný příběh dospívajícího chlapce, vystavěný na dobrém nápadu, který tkví ve fyzickém (a ano, zde skutečně zábavném) vypodobnění Smrti, Života a lidských duší.

Martin je vyvolený a má dar vidět Smrt. Když se setkají poprvé, je ještě chlapec. Přesto se brzy sblíží a zažijí spolu zajímavé chvíle a výlety. Ale je bezpečné kamarádit se právě se Smrtí? Martin si není tak úplně jistý, obzvlášť když zjistí, jaké na něm jejich přátelství zanechává následky...

Úvahami o smyslu života a jeho nevyhnutelném konci, o nutnosti smrti se zabývá mnoho lidí už od nepaměti. Stejně tak osudem. Co bychom dělali, kdybychom věděli, jak zemřeme? No, jako první by nás zřejmě napadlo, jak tomu zabránit. Co kdybychom ale nevěděli, kdy se to stane nebo proč? Co bychom si počali, kdybychom viděli, jak zemřou ostatní, a dokonce poznali, že to přichází? Dokázali bychom to přijmout, protože to je jejich nebo náš osud? Chtěli bychom žít a snažit se čehokoliv dosáhnout, kdybychom současně věděli, že už to snad za to ani nestojí, když brzy zemřeme, nebo naopak, kdybychom věděli, že nezemřeme nikdy?

Pojďme se s lehkostí, s jakou je to jen možné, zamyslet nad smrtí v tom pozitivním slova smyslu. Sama o sobě není taková smrt nic moc. Umřít se většinou nikomu nechce. A to ani tělu, jehož mysl se snaží ho k tomu přimět. Přesto má akt smrti velký smysl. Ohraničuje život, jinými slovy dává životu onen smysl. A někdy, třeba v případě dlouhodobé, nevyléčitelné nemoci, je také doslova vysvobozením...

„Ale vážně“, dodává, „svět bez smrti by prostě nefungoval. Lidem by chyběl hnací motor.“

„Já bych jako problém viděl spíš přemnožení,“ namítám.

„Jistě, také důležitý bod. Proč by ale vůbec někdo něco dělal, kdyby ho netlačil čas? Co by mu bránilo odložit to třeba o sto let?“

„Nebo o tisíc.“

„No právě.“

Tak mě teď napadlo, že jsem si vlastně na rozmlouvání Martina se Smrtí zvykla jako na něco běžného. Prostě trochu jiný „kámoš“. Takový ten typ, co se sice většinou objeví jako na potvoru v nevhodnou chvíli a k tomu nás často i k smrti vyleká, ale jinak je fajn nebýt sám. Možná je to zvláštní, ale několikrát jsem se přistihla, že vlastně Martinovi trochu závidím. Jistě, v podstatě je hrozné muset vidět Smrt a smrt, ale také je to velmi zajímavé, strašidelné a vzrušující současně. Kdo ví, třeba i já mám nějaký podobný osud...  Anebo osud neexistuje?

PS: Autor již vydal několik dalších knih. Doufám, že se jich dočkáme i v českém překladu!

„Obladi, oblada, life goes on, bra.“ ... kromě jiného Beatles song :)

88 %