Dítě duše. Co si pod tímto pojmem představit?... Bonaria Urrainová přišla v mládí ve válce o svou lásku. Tedy, někdo tvrdil, že v ní její milý padl, jiný, že se prostě jen nevrátil za čekající snoubenkou. Jeho jméno na seznamu mrtvých nebylo. Ať tak, či tak, Bonaria nepřestala nikdy čekat. Z jejího lůna nikdy nevzešlo dítě, ačkoliv si to moc přála. Jednoho dne, již ve věku, kdy se jí říkalo stařena, získala druhým porodem pozdní plod své duše. Byla jí čtvrtá, nechtěná a pro svou ovdovělou matku neviditelná dcera Maria Listruová.
„Kéž bych ji nikdy nebyla porodila, Bůh na nebi je mi svědkem, že v mojí situaci mi tři bohatě stačí…“, stěžovala si v krámku Anna Teresa Listruová jednoho dne na dceru Marii potom, co holčička neodolala pokušení, a zabořila své ruce a hlavu do hustého kožichu ze zvířecí srsti jedné z přítomných dam. Toho času seděla v krámku i Bonaria. Děvče už dlouho pozorovala. Viděla, jak je pro matku postradatelná a vlastně přebytečná. Když Marii obvinili i z krádeže třešní, jejichž červeň začala obarvovat dívčin šat, a tak jí prozradila, Bonarii to připomnělo první menstruaci, ukázku plodnosti ženy, a měla jasno. Učinila Anně nabídku, kterou věděla, že neodmítne, a za 10 dní si domů přivedla své dítě duše – Marii – Marrieddu Listruovou.
Šestiletá Maria pochopila, že její novou matkou bude nyní Bonaria. Měla k ní velkou úctu a poprvé se necítila nedůležitá. Žili spolu šťastně. Přestože jí neoslovovala jinak, než teto. Dostalo se jí všeho, co potřebovala. Školní docházky a posléze i učení řemeslu. Bonaria byla švadlena.
„Na jakou stranu ho nosíte?“ zeptala se nakonec, jak bývá zvykem u krejčích puntičkářů, a hleděla mu přitom na poklopec. On se otočil k dívce opřené o zeď a kývl na ni hlavou. „Nalevo,“ odpověděla místo něho Annagrazia a podívala se na stařenu, aniž dodala cokoli dalšího.
Jednou se Maria již za tmy vzbudila a vstala z postele. Viděla tetu, jak se chystá někam odejít. Šla za ní a zeptala se jí, kam jde. Nedostalo se jí však vysvětlení – pouze příkazu, aby se vrátila do pokoje. Roky plynuly a Maria dospívala. Měla pár přátel. Po tragédii, kdy mladý muž, bratr jejího přítele, přišel o nohu, a posléze i o život, však zjistila něco, s čím se nedokázala smířit…
Krátký, 160-ti stránkový román s názvem Accabadora se odehrává v prostředí Sardinie v polovině minulého století. Je o lásce mateřské, první lásce milenecké, o soudu, o pomoci v nejtěžších chvílích života a o pochopení. Příběh je čtivý a zajímavý. Otevírá důležitou otázku, na kterou ani dnešní svět nemá jednoznačnou odpověď.
Co se týče uvedeného období, ve kterém se má děj odehrávat, zaujaly mě tam dvě věci. Samozřejmě nepocházím ze Sardinie, jako autorka, ale jednak teploty dle dnes dostupných údajů běžně moc nepadají pod 10 °C, tak proč by zde někdo nosil teplý kožich? Za druhé je v knize uvedeno, že do synova pokoje přestěhovali televizi. No, nevím, jak moc byla televize na Sardinii v 50. letech minulého století rozšířená či jí dokonce vlastnili i rodiny živící se pěstováním vína a dalších plodin. Také mou pozornost upoutal jeden popis lustru: ...„mohutný lustr z kouřového skla, jehož naleštěné a obroušené oblé části visely ze stropu jako obrovský hrozen ocucaných bonbonů“.Co, vidíte ho? :)
Accabadora je prvním románem autorky. V originále vyšel v roce 2009 a dostalo se mu vyznamenání šesti literárními cenami včetně prestižní Premio Campiello. V ČR knihu vydalo v roce 2014 Nakladatelství Paseka.
Román je příjemným čtením z hezkého prostředí, se zajímavým tématem. Doporučuji jako knihu na letní dovolenou tzv. "na deku". Mé hodnocení – 72 %.
