Skutečný příběh slovenských Židů, kteří se rozhodli za každou cenu přežít peklo, je další z mnoha fascinujících ukázek nezdolného charakteru a obrovské touhy po životě.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že v koncentračním táboře s číslem vytetovaným na předloktí a žlutou hvězdou na hrudi, nemáte příliš o čem rozhodovat, příběh Lalea a Gity vás přesvědčí, že nakonec i v Osvětimi platila tatáž pravidla, jako v kterýchkoliv jiných extrémních podmínkách, ve kterých se nachází společenství lidí.
„Vítejte v Osvětimi.“ Slovům, která vyšla z téměř nehybných úst, nechtěl Lale uvěřit. Vytáhli ho z domova, vezli ho jako zvíře, stojí kolem něj po zuby ozbrojení esesáci, a on ho tu vítá. Vítá!“
Lale, Ludvík Eisenberg (32407) byl jiný. Byl jeden z mnoha a díky tomu přežil. I když sám cítil strach, již od transportu v dobytčácích lidem kolem sebe dodával odvahu, klid a po celou dobu v táboře byl ke všem laskavý, což od počátku určovalo jeho cestu „peklem“. Díky své chytrosti, cílevědomosti, pracovitosti, dobré intuici, ochotě riskovat a štěstí, dokázal mnoho. Navíc byl poháněn silou nejsilnější, tím pádem musel přežít.
„Zachraň jednoho, zachráníš celý svět.“
Román sepsala Heather Morrisová, rodačka z Nového Zélandu. Psaní se začala věnovat až v pozdějším věku, protože ho vnímala jako svou vášeň. Navštěvovala různé kurzy psaní a účastnila se i soutěží v kategorii scénář. Její život se změnil ve chvíli, kdy se seznámila s Lalem Sokolovem (Ludvík se nechal po válce přejmenovat). Pravidelně ho navštěvovala, aby zaznamenala jeho osobní příběh z holocaustu.
V roce 2003 na jeho základě napsala scénář The Tattooist (Tatér), a potom, co se Tatér přestal hrát v jednom z divadel v Melbourne, s ním autorka dál soutěžila, až s ním vyhrála International Independent Film Awards (2016). Po kladných ohlasech (nejen) členů poroty, se rozhodla přepracovat scénář v román, který ji proslavil a byl přeložen do mnoha jazyků.
„Ve svém pokoji pak vzácný kvítek opatrně položil vedle postele a potom upadl do bezesného spánku. Když se ráno probudil, okvětní lístky upadly a ležely vedle černého středu. Tady přežije jenom smrt.“
Pro české, potažmo slovenské čtenáře, je příběh unikátní národností hlavních hrdinů, jejichž příběh se částečně odehrává i v místech, které můžeme osobně znát. Utrpení Ludvíka a Gity (a nespočtu dalších) budete při čtení jejich osudů prožívat více, protože oni byli „jedni z nás“, naši krajané. Je tak snadné se do nich vcítit. Do jejich osamělosti, strachu, stezku po domově, rodině, ačkoliv kdo z nás si dokáže něco takového skutečně představit? Z těch, co to nezažili, asi nikdo. Ludvík se rozhodl svůj přes tři roky trvající „ukradený kus života“ zveřejnit z toho důvodu, aby se prý podobná historie jiným lidem už nemohla opakovat. Bohužel, takovou sílu asi jeho sdělení nemá. Jako varovně zvednutý prst poslouží těm, kteří ho budou číst, ale přitom je pro mě jejich příběh zejména o lásce. Samozřejmě na pozadí událostí z místa, jež by snad nemohlo existovat ani ve zlém snu.
„Mrtvoly ležely na sobě s pokroucenými končetinami. Z mrtvých tváří zíraly mrtvé oči. Muži, ženy, starci. A pod nimi děti. Krev, zvratky, moč, výkaly. Vše prostupoval pach smrti.“
Čtenáři zajímající se o faktografii nebudou nijak trpět, protože vše, co v knize zazní, zcela koresponduje s historií. Dokonce se v příběhu objeví i nechvalně známé postavy. Kniha se velmi pěkně čte, za což zaslouží pochvalu i překladatel (Vladimír Fuksa), a pyšní se pěknou, originální obálkou (viz první obrázek).
Lale a Gita už jsou zase spolu, šťastni. Díky Heather Morrisové nebude jejich příběh nikdy zapomenut a zůstanou mezi námi. Navždy.
