Dokonce i Wallander by někdy rád odjel na dovolenou, jenže krvavé léto roku 1994 mu to nechce dovolit.
ANOTACE:
To léto patří k nejteplejším, jaká ve Švédsku lidé pamatují. Komisař se chystá na dovolenou s novou ženou, která se objevila v jeho životě, a doufá, že to bez něj jeho dospívající dcera i stárnoucí otec nějak zvládnou. Jenže letní pohoda nemilosrdně skončí, když se mu přímo před očima upálí v řepkovém poli mladá dívka. Krátce nato udeří vrah, jehož bestialita nezná mezí. Za oběť si vybere bývalého švédského ministra spravedlnosti. Brzo se však ukáže, že zavražděný je jen první z řady obětí sériového vraha… Jaké je spojení mezi ministrem v penzi, úspěšným galeristou a -obyčejným zlodějíčkem? Proč vrah své oběti skalpuje? Kolik jich ještě bude? A kdo byla upálená dívka? Wallander usilovně hledá odpovědi a -především toho, kdo má všechna ta zvěrstva na svědomí. Nemá přitom ani tušení, že vrah je blíž, než by si přál.
Pátý díl série případů komisaře Wallandera.
RECENZE:
Hlavním a jediným interpretem audioknihy s názvem Ve slepé uličce, která vznikla na základě stejnojmenné knihy nedávno zesnulého spisovatele Henninga Mankella, je herec Jiří Vyorálek. Tohoto podle jména a ani na pohled ne právě masově známého umělce můžete vidět například v divadle Na zábradlí nebo v listopadu v další sérii seriálu První republika, odkud ho znám já. Dnešní recenzi jsem se rozhodla začít poctou právě jemu jako interpretovi příběhu, protože jeho pojetí načtení mě skutečně velmi mile překvapilo.
Jiří Vyorálek namluvil další díl komisaře Wallandera vskutku originálně. Když „mluví“ vypravěč, používá klidný, lehce nezúčastněný tón. V případě každé další postavy, tedy například dialogu, intonuje tu hlubokým, tu skřehotavým nebo třeba mírně ženským tónem. Geniální na tom je, že byste snadno uvěřili, že herců ve studiu je víc. Mění se dikce, poloha hlasu i tempo řeči. Vyhroceným emocím odpovídá i přednes. Pomyslnou třešinkou na dortu pak je reálně znějící hlas skrz telefonní sluchátko. Tleskám. Nevím, zda se jedná o vlastní interpretaci herce, nebo o skvělý nápad režiséra Michala Bureše, pod jehož taktovkou vznikla například i má oblíbená Rudišova Národní třída, ale toto se vskutku povedlo! A aby hodnocení zvukové stopy bylo úplné, chtěla bych ještě zmínit pěknou, lehkou klavírní melodii, jež je přítomna jako znělka v úvodu či závěru jednotlivých kapitol, a k příběhu se skvěle hodí.
Nyní už však k samotnému příběhu. Kniha Ve slepé uličce je součástí série s komisařem Wallanderem. Pro mě osobně byla tou první. Autor zjevně příliš nepočítal s tím, že někdo začne třeba právě tímto dílem, a tak mi na začátku trochu chyběl alespoň stručný popis, či charakteristika hlavního hrdiny. Během „četby“ jsem samozřejmě nabyla jisté představy o tom, jaký komisař je, ale třeba ani teď si neumím představit, jak vypadá. A jaký tedy „je“? Starší, rozvedený, s ženami to moc neumí, ačkoli aktuálně má novou partnerku, miluje svou dospívající dceru a je posedlý svou prací, které obětuje vše, co má.
Kdo je vrahem, který si bere skalpy svých obětí v prapůvodní podobě, tedy jako kůži hlavy s vlasy, ví posluchač téměř od začátku. To však ničemu nevadí. Můžeme sledovat jeho myšlenkové pochody, které se v závislosti na různých neočekávaných situacích mění, a především nám to umožňuje pochopit, v co se vtělil a jaké je jeho poslání. Kdo je oním hledaným, nedává Wallanderovi spát. Je si vědom toho, že mu něco uniká. Že něco, co slyšel, nevyhodnotil správně. Když si to uvědomí, zjistí, že se s vrahem už nějakou dobu osobně stýká, ale vůbec ho nenapadlo, že by to mohl být právě on...
V pozadí příběhu velkou roli hraje rodina a rodinné vazby, zejména pak děti a mladí dospělí, kteří život teprve poznávají. Autor svým příběhem ukazuje, jak jsou tito lidé na prahu života důvěřiví a zranitelní, ale také to, jak dovedou být silní, když je třeba. Někdy dokonce dokáží velmi rychle dospět. Ačkoliv o tom, zda je to pozitivní nebo negativní, by se jistě dalo diskutovat.
Kniha je skvělou detektivkou se sympatickým hlavním hrdinou - vyšetřovatelem. Vypráví o věcech, které nejsou právě hezké, ale bohužel se dějí. Zdaleka ne všichni za své špatné skutky v realitě „zaplatí“ - tady bylo o jejich trest postaráno. Až mě zarazilo uvědomění si toho, jak je vlastně snadné přijít o život, když nečekáte, že vám o něj někdo usiluje... Komisař, od něhož se Wallander učil, používal jedno rčení: „To, co se stane jako první, nemusí být začátek.“ Jak pravdivé...
88 %
