Hausfrau aneb Žena domácí – recenze

„Au“ je citoslovce, které mě napadlo jako první, a to ihned, co jsem dočetla. Teď, později, kdykoliv si vzpomenu na to, co přišlo na závěr, mám husí kůži...

Hausfrau, mimořádný debutový román autorky Jill Alexander Essbaum patří bezpochyby k dílům, která mě v poslední době nejvíc oslovila. Příběh mě chytil hned na prvních stranách. Ze začátku mě ohromně bavil. Říkala jsem si: „Ta si ale užívá!“ nebo „Je neposlušná!“, s čertovskými jiskřičkami v očích. Možná jsem se v jejích myšlenkách, ale zčásti i v jejím konání dokonce lehce poznávala. To se ale postupem času měnilo. Její život už se mi přestával zdát legrační, napětí se stupňovalo, až to najednou přešlo v drama, které v závěru naprosto šíleně vyvrcholilo...„Au!“

Hlavní hrdinka, Američanka Anna, vede zvrhlý život. Ten tajný. Oficiálně je poslušná, i když dost osamělá matka tří dětí, manželka odtažitého Švýcara a snacha „nezavděčitelné“ tchýně. Jaká je ale doopravdy? Co skrývá nebo nevidí u sebe samé?

"Když si člověk nevybere, tak si vlastně vybral, ne?"

Autorka knihy se skvěle vcítila do podstaty hlavní hrdinky a ani na chvíli nezapomněla, kým je (že by skrytá autobiografie?). Její dokonale pasivní přístup se odráží ve veškerém jejím jednání. Třeba i v prostém uposlechnutí ve zdvořilostně nabízeném "posaď se". Anna je odevzdaná. Alespoň si to myslí. Někdo s ní flirtuje? Svádí ji? Tak jo. Souhlasí. Neprotestuje a spolupracuje.

"Tak co si dáváš, když máš chutě?"

No ne, ten chlap v tom ale umí chodit, pomyslela si.

"Na co?"

Popis Annina žití života je velmi sugestivní. Jejím vyprávěním se prolínají její rozhovory s psychiatričkou, které jsou velmi poučné. V knize bylo hned několik takových, které jsem si poznačila, abych se k nim mohla později vrátit:

„EXISTUJE ROZDÍL mezi hanbou a pocitem viny?“ nebo „JAKÝ JE ROZDÍL mezi touhou a potřebou?“

Žijete s ní její osamělý, a zároveň společenský život, který je zábavný i smutný zároveň, a tak nějak tušíte, že to nemůže mít dlouhé trvání. Jen nevíte, kam se to vyvine a kde se vlastně stala chyba, protože člověk se do jejího stavu „pasivní beznaděje“ musí kvůli něčemu dostat (nebo ne?). Ale jsem si jistá, že to, jak to skončí, předem tušit nebudete a nejspíš vám,  stejně jako mně, unikne i to tiché, byť velmi reálné volání: „Pomoooc...“. Na všechno přijdete, až už bude pozdě. Stejně jako já. Stejně jako Anna. Zbyde vám jen ta husí kůže...

98 %